Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Také u nás jsme svědky bujení pevných měření s argumentací, že to přece zachrání lidské životy. Australský případ ukazuje, že efekt může být i dokonale opačný.

Austrálie věnuje silniční bezpečnosti velké úsilí, jako většina civilizovaných zemí. Od rušení rychlostních limitů se ale v posledních letech přesunula k jejich opětovnému zavádění a v civilizovanějších částech země přešla i k jejich tvrdému vymáhání. Asi bychom jen zvedli palec nahoru, pokud by policisté každý den vyráželi s radary do frekventovaných částí města a tvrdě trestali každého, kdo nepochopil, že jezdit stovkou mezi chodci a cyklisty je nepřípustné. Jenže k ničemu takovému nedošlo.

Austrálie v roce 2015 v nové strategii boje za bezpečnější silnice stanovila, že o stovky procent zvýší četnost stacionárních radarů na silnicích. Prý jejich přítomnost nesporně vede ke snížení rychlosti projíždějících aut a tím prokazatelně sníží riziko nehody. To první bude pravda, to druhé se ale rozhodně nestalo. Teď, o tři roky později si to můžeme říci beze vší pochybnosti - zatímco cílem byl pokles počtu obětí nehod o 15 % realitou je pravý opak.

Jediné, k čemu opravdu došlo, je masivní nárůst příjmů místních a státních rozpočtů. Celkový „výdělek” stacionárních radarů jen za loňský rok činí 1,1 miliardy australských dolarů. To jsou obrovské peníze, asi 17,7 miliardy korun. I policisté v mezičase začali říkat, že takovéto vymáhání rychlostních limitů je nesmysl a nemýlili se. Nová data Australské automobilové asociace (AAA) ukazují, že nový přístup nejenže počet úmrtí na australských silnicích nesnížil, dokonce jej zvýšil.

Jen v období od března 2017 do března počet mrtvých stoupl o 2,9 procenta, mezi léty 2015 a 2017 vzrostl dokonce o 15 procent. Dříve při tom po dekády pozvolna klesal či stagnoval. Úmrtí navíc nejsou vše , mezi léty 2015 a 2017 se také o 19 % zvýšil počet vážných zranění. Grafy pod článkem to ukazují názorněji.

Myšlenkou záplavy radarů je zpomalit řidiče a postupně vychovat ohleduplný národ respektující cedule s povolenou rychlostí. Něco takového umí vycepovat poslušné stádo, ale má to nějaký hlubší význam? Evidentně nikoli. Pokutování ještě z nikoho neudělalo lepšího řidiče, jednorázový efekt nutí lidi upínat se na tachometr a nevšímat si okolního dění. Nižší rychlost zkrátí reakční dobu, ale vystresovaný jedinec neustále sledující své tempo neznamená pro své okolí jistotu bezpečnosti. Řešením je preventivní výchova k lepším návykům a vzájemnému respektu, to radary na každém kroku nikdy nedovedou. A pokud už se má měřit rychlost, tak tam, kde skutečně představuje zřetelně vyšší riziko - stacionární radar na dálnici je jen strojem na peníze.

Zajímavé také je, že v plných 30 procent smrtelných nehod hrál roli alkohol nebo drogy. Opilí či zdrogovaní lidé jsou za volantem alarmující hrozbou, kterou ale nedokáže detekovat ani jeden nainstalovaný radar u silnice. Sami policisté říkají, ze preventivní kontroly na příčetnost řidičů nejsou vidět, v poměru k měření rychlosti představují pro policii okrajový úkol.

Statistika z Austrálie - kterou u nás v této podobě žádný z odpovědných orgánů nezpracuje, protože rychlost přece zabíjí a tečka - je varovným signálem pro nás všechny. Když brojíme proti rozmachu stacionárních měření rychlosti, hned je nám vkládáno do úst, že toužíme jen po legalizaci vlastního nebezpečného ježdění. Není tomu tam, toužíme po efektivní práci police a dalších státních orgánů, která jediná nám přinese to, co všichni chceme - bezpečnější silnice. Odpovědné autority ale zatím bojují jen za docela jinou efektivitu, tu ekonomickou. Přesně té bylo v Austrálii dosaženo - skoro 18 miliard za rok navíc do státní kasy je jistě pěkný výsledek. Nárůst poctu obětí dopravních nehod o stovky ročně v době, kdy si lidé kupují stále bezpečnější auta, už ale ani trochu...

Zdroj: Australian Automobile Association

Mirek Mazal