Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Navzdory všemožným patáliím letos Nürburgring ve zdraví oslaví 85. narozeniny. Kudy vedla cesta k jeho současné slávě?

V prvních dvou částech našeho miniseriálu o slavném kusu asfaltu v pohoří Eifel jsme se nejdříve podrobněji zaměřili na to, co existenci Nürburgringu předcházelo a kdo se nejvíce přičinil o to, že od roku 1927 vůbec existuje. Posléze jsme se podívali na nejlepší momenty od jeho otevření, až do roku 1939, kdy veškeré závodní aktivity přerušila druhá světová válka. Bezprostřední spojitost předchozího a tohoto pokračování je poněkud mlhavá, protože dost dobře nevíme, co se na okruhu těch pár let nečinnosti dělo, nicméně pár střípků se přeci jen dochovalo.

Říká se například, že celých šest let bylo toto strategické místo na hranicích s Belgií v rukou wehrmachtu. A že těsně po válce, kdy tuto oblast kontrolovali Francouzi, se začalo zcela vážně mluvit o závodu, ale tento nápad neměl podporu, protože nikdo nenašel uspokojivou odpověď na otázku, proč by se mělo Němcům něco takového dovolit. Největší vliv zde v roce 1945 měla zcela pochopitelně americká armáda, konkrétně její 11. obrněná divize, která kromě jiného (a k tomu se za chvíli dostaneme, co přesně) potřebovala obsadit také lokalitu jen kousek na východ od míst, kde jen nedávno skončila těžká bitva o Ardeny.

Z dochovaných dokumentů víme, že první jednotky dorazily k Nürburgringu 8. března 1945 a v prostoru cílové rovinky objevily asi 200 lůžek improvizované vojenské nemocnice a civilní obyvatelstvo ukrývající se ve Sporthotelu pod hlavní tribunou. Jak říkají pamětníci, některá parkoviště se přes válku změnila v ornou půdu a pastviny a v hlavní věži Mercedes byl ve spodních patrech držen dobytek. Obsazení tohoto okruhu ale předcházela jedna hodně nebezpečná jízda napříč Evropou...

Když se mluví o osvobození západní Evropy spojeneckými jednotkami, spousta historiků se shodne na tom, že 3. americká armáda, které velel generál George Smith Patton, se přes kontinent hnala jako s kouřící koudelí u zadku. Za čtyři a půl měsíce se dokázala probojovala skrze území Francie, Belgie, Německa, Rakouska a kdyby ke konci spanilé jízdy dostala lepší rozkazy, patrně by se nezastavila u Plzně. Nejrychlejší z jejich řad byla zmiňovaná 11. obrněná divize, která při svém tažení obsadila čtyři nevýznamnější evropské závodní okruhy. Nejdříve doplnila palivo a zásoby 21. prosince 1944 při pit stopu v Le Mans. Krátce poté projela přes 340 kilometrů vzdálený Remeš, kde se v letech 1925 až 1969 jezdila hlavně Grand Prix de la Marne. A o tři týdny později stála divize jen pár kilometrů od Spa-Francorchamps, tradičním místě konání belgické Grand Prix.

Průlom belgicko-německé hranice se kvůli tuhému odporu protivníka pozdržel, ale když americké jednotky v rámci operace Lumberjack překročily 7. března řeku Kyll u městečka Gerolstein, necelých dvacet kilometrů jihozápadně od Nürburgringu, německá obrana se začala rozpadat tak rychle, že vojáci dostali rozkaz přesunout se do následujícího dne k 65 km vzdálené řece Rýn. V cestě jim stál i Ring.

Ačkoli splnit tento úkol bylo z důvodu komplikovaného terénu a špatných klimatických podmínek prakticky nemožné při jakékoli síle organizovaného odporu, na severovýchod vyrazilo bojové uskupení B sestávající z tanků, mechanizované pěchoty, dělostřelectva a podpůrných jednotek. Pohybovalo se podél dnešní silnice 257 přes vesnice Kelberg a Müllenbach, až k Südschleife, Jižní smyčce. Přes značný historický význam této operace existuje jen málo podrobných záznamů, co se ten den a následující týdny na tomto místě událo. Několik rekonstrukcí ovšem existuje a toto je podobný pokus.

Americké síly v mrazivém dešti a občasných sněhových přeháňkách nejdříve zlikvidovaly samohybné dělo, dva menší bunkry a v Kelbergu se jim vzdalo dvě stě vojáků wehrmachtu. O tři hodiny později dosáhla US Army městečko Müllenbach u jihozápadního cípu Nürburgringu a tanky M4 Sherman najely přímo na Südschleife. Ačkoli je dnes skoro nemožné zjistit, kolik strojů vyrazilo na okruh, po bojích trvajících několik měsíců jich rozhodně nebylo všech 76. Část jednotky zamířila na sever po směru hodinových ručiček, tedy v souladu se směrem jízdy, druhá skupina zatočila na východ a v protisměru postupovala na Seifgen a Bränkekopf. Týmy se potkaly u Südkehre, zhruba v místech, které dnes slouží návštěvníkům jako parkoviště a společně pak postupovaly k hlavní tribuně na cílové rovince. Německá armáda tu měla v budově Sporthotelu pod hlavní tribunou zřízený provizorní špitál, kde se před nálety ukrývalo také spousta civilů.

Shermany M4 postupovaly podle žlutě vyznačené linie

Nebyl důvod zdržovat se, a tak Nordschleife rovněž okusila pásy 33tunových tanků Sherman. Jejich nejvyšší konstrukční rychlost byla 32 km/h, takže pro rekordní tabulky nepředstavovaly vážnou hrozbu, ani kdyby řidič řezal zatáčky skrze les. Na druhou stranu... Koho by nezajímalo, jak rychle by M4 zvládly okruh? Nedělejte si starosti, někdo to spočítal. Údajně by jim to s ohledem na topografii a složitost dráhy zabralo necelou hodinu a půl. Pro srovnání, Alberto Ascari to o pět let později zvládne ve své formuli 2 od Ferrari za 10:39,5 min. a trojnásobný mistr světa Niki Lauda pokoří Severní smyčku v kvalifikaci na Velkou cenu Německa v roce 1975 za 6:58,6 min. Ve voze stejné značky. Jinak řečeno, než by americký tank odjel jedno kolo, rakouský pilot by jich dal třináct.

Tanky si to namířily do protisměru Nordschleife a postupovaly asi šest a půl kilometru k pasáži Pflanzgarten. Zde uskupení zatočilo doprava, okruh opustilo a najelo na dnešní silnici 412 směřující přes Kempenich k západnímu břehu řeky Rýn, který dosáhlo kolem poledne následujícího dne. Roty Able a Baker 133. praporu zastavily u Müllenbachu a do 12. března kontrolovaly okolí, aby poté rovněž pokračovaly za hlavním vojem k Rýnu. Zde se příběh poněkud rozostřuje, zejména pokud jde o výčet škod způsobených americkými tanky. Traduje se, že pásy těžce poškodily povrch Jižní smyčky. Shermany by samozřejmě dokázaly i na zpevněné silnic nadělat pořádnou paseku, ale jejich osádky by něco takového musely provést záměrně. A na to neměla obrněná divize čas. Předpokládá se proto, že ke značnému zničení některých sekcí přispěl i vytrvalý déšť a fakt, že se o okruh od roku 1939 skoro nikdo nestaral. V záznamech bojového uskupení B kupodivu chybí účet za poškození šestikilometrového úseku Severní smyčky od Nordkehre po Pflanzgarten, což jen podporuje teorii o jejich relativně (na tanky tedy hodně relativně) šetrném přesunu.

Během příštích dvou měsíců si americká armáda zřídila ve Sporthotelu hlavní velitelství. Z budov v prostoru startu a cíle mnoho nezůstalo. Jedna z nich vyhořela a zbytek, včetně boxů téměř kompletně rozebrali lidé z okolních vesnic, aby z ukořistěného materiálu opravili svá bydlení. Po odchodu Američanů zůstal Ring ve správě francouzských ozbrojených sil kontrolujících vše na západ od řeky Rýn, a proto též regionu Eifel. V roce 1946 vojáci nařídili opravu tratě, do které se zapojilo přes 300 místních obyvatelů. Sedm let zanedbávaný okruh potřeboval nutně vyčistit od plevele, keřů a stromků, které občas vyrůstaly přímo z vozovky. V některých místech vytvořila vegetace nad dráhou klenbu, ačkoli v okolí tou dobou nebylo zdaleka tolik lesů a zeleně jako dnes.

Po rekonstrukci v roce 1946 se na první závody už o rok později postavily nejdříve motorky