Autoforum

/

Foto: ZiL

V SSSR muselo být vždy všechno o něco větší a tamní auta nebyla výjimkou. Tento stroj byl jedním z největších extrémů, s koly o průměru 1,8 metru měl být králem sněhu.

Zatímco ve světě se staví off-roady, Rusové staví všudychody, sněhoblátochody a podobné „chody” - prostě vozy na pomezí auta a náklaďáku, které projedou úplně všude, některé z nich umí dokonce plout po vodě. A některé dokonce ani nepotřebují kola. To není případ ZiLu E167, na který vzpomeneme dnes, ovšem po stránce svých schopností rozhodně patří k velikánům.

Je to projekt Zavodu Imeni Lichačeva z počátku 60. let minulého století, z dob „zuřící” studené války. Požadavky na nový „sněhochod”, jak tomuhle autu Sověti říkali, zněly jasně: Pohon 6x6, kola o průměru alespoň 1 700 mm, světlá výška alespoň 800 mm, užitečná hmotnost alespoň tři tuny, automatické uzávěrky diferenciálů a poměr výkonu k hmotnosti alespoň 20 koní na tunu. A také hovořily o termínu představení - 1. ledna 1963.

ZiL E167 byl navržen a postaven v roce 1962. Dostal šest kol o průměru 1 790 mm, hnaných dvěma sedmilitrovými osmiválci ZiL-375 o celkovém výkonu 360 koní. Oba motory byly umístěny vzadu podélně vedle sebe a levý hnal levá kola, pravý hnal pravá kola, a to přes automatické převodovky, ovládané jednou sadou tlačítek vedle volantu.

Kola měla v nábojích redukce pro zvýšení světlé výšky i převodového poměru. Výkonu tu tedy bylo dost, ale zpřevodování pohonného ústrojí dovolilo rychlost maximální rychlost jen 75 km/h. Běžná cestovní rychlost na asfaltu byla 65 km/h a sněhem se ZiL E167 pohyboval většinou rychlostí okolo 10 km/h. Natáčecí byla přední a zadní náprava a podvozek se světlou výškou 750 mm byl zakrytován hladkými plechy, které uměly klouzat po sněhu.

Tenhle stroj měl brodivost 1,8 metru a bez potíží zvládl rovný metr hluboký sníh. Poradil si s dvoumetrovým protitankovým příkopem a s vertikální zdí o výšce jednoho (!) metru. Něco takového žádné podobné auto nezvládalo, je to naprostý unikát. Přitom nešlo o žádného drobka - pohotovostní hmotnost 7 tun a užitečná 5 tun nepůsobí až tak hrozivě, ale podívejte se na rozměry - z fotek se to nemusí zdát, ale tohle auto bylo 9 260 mm dlouhé, 3 130 mm široké a 3 060 mm vysoké.

V kabině bylo místo pro čtyři lidi a dalších několik mělo k dispozici lavice v nákladovém prostoru; zde bylo i oddělené vytápění. Vůz pojal 900 litrů paliva a spotřeba byla odvislá od toho, kde jezdil - uvádí se však číslo 100 litrů na 100 kilometrů, kterému se nezdráháme věřit. Každý motor měl vlastní kapalinový chladicí systém.

V lednu roku 1963 se uskutečnila první cesta ZiLu E167. Najel 742 kilometrů po asfaltových a zasněžených silnicích Moskevské oblasti a 183 km po neporušené sněhové pokrývce mimo asfalt. V únoru cestoval tento stroj z Moskvy do Permu, tedy nějakých 1 500 kilometrů. Čtvrtý den jízdy zapadl do sněhu, ale s trochou snahy se řidiči povedlo dostat se ven, aniž by musel vůbec opustit kabinu.

Celkem najel ZiL E167 při tomto zimním testování téměř 2 700 kilometrů, z čehož téměř 800 bylo v oblastech běžnými auty v zimě nedostupných. Bylo v podstatě jedno, kudy vůz jel, pro řidiče a posádku byla jízda vždy relativně pohodlná. Nebyl to Rolls Royce, ale hlavně nemuseli každých 15 metrů vylézat z vyhřáté kabiny do třicetistupňových mrazů a auto vykopávat ze sněhu.

Malosériová výroba byla připravena a sovětské ministerstvo obrany mělo o tyto vozy zájem, pochopitelně pro armádu, ne aby se v nich producírovalo po Moskvě. Nakonec však z produkce sešlo, údajně rozhodnutím ZiLu a zejména kvůli složitosti pohonného ústrojí. Kolik vzniklo prototypů, nevíme přesně, dobové materiály hovoří o jednom. Je-li tomu tak, pak se postupem času dočkal několika barevných provedení, ale to nakonec není podstatné. I kdybych jich vzniklo pět, je to zcela výjimečný stroj a podobně mimořádný obraz své doby.

Petr Miler