Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Trojka bez střechy a s 300 koňmi, to musí být recept na prima svezení? Ono prima je, jen možná ne tak, jak byste na první pohled čekali.

Poslední dobou se to na Autoforu přímo hemží auty bez střech. Není to zrovna obvyklá situace, tato auta u nás představují okrajový segment, a tak se jejich testy objevují spíše výjimečně. Proto nás těší, že se nám zrovna před létem podařilo vyzkoušet několik vozů, které to umí i nahoře bez. Po Jaguaru XKR-S Cabrio a Porsche Boxster S, i když vlastně už před nimi, se k nám dostalo BMW 335i ve verzi Cabrio.

Se superychlou kočkou a obratným sportovcem jej spojuje nejen ona možnost „zahodit” střechu, i BMW se může chlubit silným benzínovým motorem o výkonu přesahujícím 300 koní a moderní automatickou převodovkou. Snad nebudu příliš předbíhat, když prozradím, že tím podobnosti končí. Jaguar i Porsche jsou opravdové sportovní vozy, ten první míří na movité zájemce o velmi rychlé a současně komfortní svezení, ten druhý chce zase oslovit řidiče techniky, kteří mají rádi precizní jízdu. BMW míří jinam. Ne, tam opravdu ne, ale už po přečtení papírových údajů je zřejmé, že maniak objíždějící o víkendech okruhy asi nebude pravým kandidátem. Na druhou stranu, 335i se stahovací střechou neposlouží ani zanícenému chalupáři. Kdo ale vlastně je tím vyvoleným?

Na to snad odpoví tento test, který je současně rozloučením s pátou generací řady 3. Cabrio spolu s Coupé jsou jejími posledními zástupci, kteří zůstávají ve výrobě, ovšem i jim už zvoní hrana. Za méně než rok je nahradí nástupci odvození od sedanu F30, který jsme vám už také podrobně představili. To už je ale jiný příběh, nyní nás čeká BMW 335i E93.

Jako lepá děva, nahoře bez vítězí

Rozepisovat se o tom, jak vypadá pátá generace řady 3, má asi takový smysl, jako popisovat noční nebe. Všichni jsme ho už alespoň jednou viděli. Připomenu tedy jen, že se coby sedan potažmo kombi po designové stránce nedočkalo zrovna vřelého přijetí. Po předchozím typu E46, který byl čirou esencí toho, jak má kompaktní sedan od BMW vypadat, přišla „é-devadesátka” s nafouklým a podle některých dokonce korejským vzhledem. Ledvinky na přídi dostaly silnější horní okraj a světlomety na zádi opravdu vypadaly, jako odněkud z Asie. Reputaci vylepšilo až kupé, které naopak vzbudilo docela nadšené reakce. Jeho příď se vrátila ke klasickému tvaru ledvinek a u subtilnější zádě s protaženými světlomety ve stylu tehdejší řady 7 nebylo pochyb, že se jedná o vůz Made in München.

Krátce po kupé byla na trh uvedena i otevřená verze. BMW u ní poprvé použilo skládací kovovou střechu, která přinesla možnost používat tuto variantu celoročně i v našich podmínkách. Aplikace tohoto řešení ovšem u čtyřsedadlových aut představuje poměrně tvrdý designérský oříšek. Kufr musí být dostatečně dlouhý, aby se pod něj složená střecha vlezla a současně je nutno co nejvíce zkrátit skleník kabiny. V mnoha případech bohužel zůstane ořech celý a návrháři s poškozeným chrupem. Čím menší auto a kratší příď, tím více auto opticky napadá na záď. Stačí připomenout Renault Mégane CC či Peugeot 308 CC.

U BMW měli přece jen o kousek lehčí úlohu, trojka se už z podstaty vyznačuje dlouhou přídí a vzad posunutou kabinou. Hlavním úkolem tak bylo vyřešit tvar střechy a návaznost zadního skla na víko kufru. Asi to nemohlo dopadnout lépe, na výbornou to ale není. Zvláště pokud víte, jak elegantně má tuto partii vyřešenu klasické kupé. Místo lehce se svažujícího kufru plynule navazujícího na protažené zadní sklo nahradil ostrý přechod mezi sklem a rovným víkem. Nejvíce to vynikne při pohledu zezadu. Za celou dobu testu jsem se nezbavil dojmu, že na mě auto se střechou nahoře vystrkuje podsadité pozadí.

Situace se dost změní se střechou dole. Pryč jsou násilné přechody, zůstane jen protáhlý ponton karoserie se skloněným čelním sklem. Přesto ale ani v tomto případě není vše na jedničku. Za dlouhými dveřmi se nachází velká plocha narušená jen podběhem kola a do boku protaženými zadními světly. Výslednému dojmu u testovaného vozu moc neprospěl fakt, že stál na poměrně subtilních 17" kolech. Tato generace trojky je na velikost kol obecně hodně citlivá, pokud vám jde o vzhled, minimem jsou alespoň 18" disky. Tohle auto je beztak velká show, a tak menší ústupek velkým kolům nic zásadního nezmění. K větším diskům je potřeba přidat i trochu sebemrskačství. Jde o to, že pokud shodíte střechu, ale necháte všechna okna vytažená, nebude na vás foukat, ale auto bude vypadat divně. To už raději pořádný průvan, ale ovladač s nápisem Styl plně doprava.

Typické 2+2. Dva dospělí, dvě tašky

Je to kupé a když chci, jen shodím střechu, jinak je to stejné, to bývá častý argument pro koupi vozů s pevnou skládací střechou. Omyl, tedy alespoň v případě testovaného vozu. Čtyřmístná kupé se znáčkem BMW vždy byla primárně určena pro dvojici sedící na předních sedadlech, soukat se dozadu třeba v takové šestce, to chtělo jisté akrobatické schopnosti a současně nebýt hráčem basketbalu. Prvním, o kterém se přece jen dalo mluvit jako autě pro čtyři dospělé, bylo kupé předcházející generace řady 3. Nutno přiznat, že současná verze E92 opět kousek místa přidala a průměrně vzrostlý Evropan se vzadu usadí poměrně pohodlně. Hlavou sice bude hoblovat strop, nohám místo chybět nebude.

Otevřená verze, i když se na první pohled nevinně tváří, že to platí i u ní, musela někde získat dodatečný prostor pro mechanismus skládací střechy a současně potřebuje více místa pro její uskladnění. Natáhnout vůz nešlo, odnesla to kabina. Sedadlo řidiče na fotkách je nastaveno pro cca 180 cm vysokého člověka a jen největší optimista by tvrdil, že se za něj vleze byť jen dítě. Měl jsem tam problém umístit tam tašku s notebookem. Ne, toto auto opravdu nemůže nahradit klasické kupé, pokud chcete mít možnost jezdit s nebem nad hlavou, musíte se smířit s tím, že při výletu s kolegou budete muset nechat ty dvě dlouhonohé stopařky stát u silnice.

Když už se vám přece jen nějakým zázrakem podaří dozadu někoho vmáčknout, v podstatě můžete zapomenout na jízdu se staženou střechou. Pomalu se to dá, ovšem s třemi stovkami koní pod kapotou lze pomalu jezdit jen obtížně. Netrvá dlouho a případný pasažér začne vzadu zažívat pocity parašutisty při volném pádu. Vepředu je ale vše v pořádku, schováte se za čelní sklo a ani takoví dlouháni, jako je náš šéfredaktor, nepřijíždějí do cíle se sbírkou hmyzu v načechraných kadeřích. Při kochacích jízdách krajinou lze nechat vše dole a plně si užívat kontakt s čerstvým vzduchem, ani po najetí na dálnici není třeba hodit flintou, stačí jen vytáhnout okna a až někam do 160 km/h to bude více než snesitelné. Má to ale jednu podmínku, nesmíte měřit 2 metry.

Nevýhodou je, že pokud už vás to přestane bavit, popřípadě vás zastihne mokrý pozdrav od svatého Petra, je nutné honem někde zastavit, jinak střechu nevytáhnete. Nejvhodnější není ani zastavení na červenou, nahodit či shodit střechu není operace na 10 sekund a snadno se stane, že se člověk dočká nenávistného troubení od za vámi stojících řidičů, kteří místo aby mohli pokračovat v jízdě, musí koukat na tanec plechů, skel a pák.

Omezení na počet přepravovaných osob platí i u zavazadel. Je to klasická volba buď a nebo. Buď drahé polovici dovolíte nabalit si na výlet půl šatníku, a pak musíte zapomenout na jízdu s střechou dole, nebo musíte jet na lehko. Zbývá kompromisní možnost umístit tašky na zadní sedadla. Dají se ukrýt pod skládací deflektor, po jehož nasazení se z kabrioletu stane roadster a ze zadních sedadel pravý úložný prostor. Jak vidíte, neustále mluvím o nějakých kompromisech, ta ovšem toto auto do znační míry definují - oběť oné vlasy-čechrající parádě je zkrátka nemalá.