Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Kontrolní otázka: jestlipak víte, kdo zaplácne nejnovější díry v neustále rozkrádaném státním rozpočtu?

Obyčejný selský rozum nám říká, že můžeme utratit pouze tolik, kolik máme a kolik si můžeme dovolit. Obyčejný selský rozum nám též říká, že by to mělo platit všude a pro všechny. Jenže dnes, protože jsme přece svobodní, si každý může také dělat, co chce. Třeba žít na dluh, nebo i na dluh někoho jiného. Tím nejpříznačnějším vzorem je v tomto případě stát.

Podle výše napsaného by měl logicky hospodařit s tím, co má a když právě neuzavírá rok s přebytky, měl by se držet plus mínus kolem nuly. Utratí zkrátka jen to, co vybere od občanů. Kdyby ale ten nebohý sedlák viděl, jakým způsobem stát, potažmo volená elita nakládají s tím, co jim bylo svěřeno, bral by do ruky vidle.

Moderní ovčan pouze zabečí. Občas. Což je dostatečně submisivní signál, aby stát opět natáhl ruku, protože i úroky z úroků musí někdo zaplatit, že? A tak se stalo, že od 1. ledna 2012 všichni zaplatíme za dálniční známku na osobní automobil o tři stovky více.

Někdo poznamenal, že patnáct stovek je skoro nejvíce v rámci Evropské unie a že levněji to vyjde i v takovém „blahobytním státu”, jako je Švýcarsko. Jiný zase namítl, že v Maďarsku nebo Rakousku musejí řidiči pořád zacálovat více. Z další strany pak doletěla kontra „no jo, ale v Německu to mají pořád zadarmo“. Abych řekl pravdu, je mi jedno. Ať se každý stát zařídí po svém. Jako řidič v tomto státě ale chci, abych dostal za své peníze adekvátní silnici.

Otázka teď asi zní, co je odpovídající dálnice za 1 500 Kč? Pokud si dobře vzpomínám, poprvé jsem po věhlasné D1 jel někdy v roce 1987. Skoro na nic si nevzpomínám, ale v paměti zůstaly zafixovány dvě věci - proražený chladič, který jsme museli každých padesát kilometrů dolévat. A jak jsem za to byl vděčný, protože to znamenalo dát si přestávku od monotónního, šíleně otravného a rytmického kodrcání na spárách.

O pětadvacet let později se nezměnilo zhola nic, tedy až na auta, která občas dokážou ty spáry v levém a tedy trochu lépe vyfrézovaném pruhu pohltit. Samozřejmě už slyším odněkud z pléna, že nelze srovnávat dobu tehdy a dnes. Jistě, nelze. Jenže v kontextu toho, co se s dálnicí D1 děje dnes, a jak probíhá výstavba nových úseků, srovnávat můžeme.

Pravdou je, že stát se v současnosti musí starat o více kilometrů, než tomu bylo kdysi, za nepoměrně vyšší částky. Pravdou také je, že ještě v devadesátých letech jsme platili 400 Kč a teď budeme skoro čtyřnásobek. Tou nejbolestivější pravdou ale je to, že současnou výstavbu dálnic doprovází tolik pochybení, korupce a defraudace, že bychom neměli lepší silnice, ani kdybychom platili desetkrát více.

Podle optimistických odhadů přinese zvýšení ceny dálniční známky do státní pokladny asi 700 milionů korun. Realistické odhady tvrdí, že to bude méně. Lidé začnou zase o kousek více využívat okresky nebo budou prostě fixlovat a jezdi načerno. Vraťme se ale k té sumě. Podle ceníku dálnice D8 by tato částka nestačila ani na kilometr. Ne proto, že by u nás byly extrémně drahé pozemky, ani proto, že by cena práce ve stavebnictví byla několikanásobně vyšší, než je průměr. V porovnání s okolními státy směrem na západ je to spíše naopak. A přesto se u nás staví tři až čtyřikrát dráž než jinde.

Víte, myslet si, že v takovém Německu, Francii nebo nedej bože Belgii státní úředník nebo politik nebere za promptně vystavené razítko nebo povolení, by bylo bláhové. Rozdíl je v přístupu k nenažranosti. Pokud tam zpronevěří kolem deseti procent z celkové částky, není to v pořádku, ale dá se nad tím přimhouřit oko. U nás jsme schopni zavřít obě oči, i když někdo evidentně ztopí i desetinásobky této „gáže”. A to v pořádku není.

A tak bychom mohli pokračovat dále. Třeba tím, jak i ty předražené dálnice vydrží v původním stavu rok, v lepším případě dva. Nebo jak stát nechal postavit informační tabule, které vás v dešti informují o tom, že prší. O úseku D1 přes Vysočinu, kde se v zimě musíte prodírat vrstvami neodklizeného sněhu. A to se prosím pořád držíme tématu a zůstáváme na dálnicích.

Nový ministr dopravy v podstatě nezklamal. Drží se konceptu svých předchůdců, kteří na řidiče rovněž pohlíželi jako na legendární dojnou krávu. Nebo možná ještě hůře. Ten sedák se totiž na rozdíl od ministra a státu o svou krávu staral, aby nechcípla. Tohle už je vztah parazita a hostitele. Hloupého hostitele.

foto: ŘSD

Miro Mihálik