Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Je to velmi nepřekvapivý závěr, o něčí spokojenosti s určitým produktem zkrátka nerozhoduje typické, ale extrémní využití. A pár delších cest za rok - bohužel pro elektrická auta - takové extrémní využití představuje.

Čas od času se mě někteří z vás ptají, proč jsem k elektromobilům tak odmítavý. Porodila mě snad matka na kočáru taženém koňmi? Posílá mi peníze ropná lobby? Osvítilo mě rudé ucho Donalda Trumpa? Ne, ne a ne, jen jsem si tato auta mnohokrát zkusil používat a zjistil jsem, jak dalece to není rozumně možné. Mohu připustit, že mé využití automobilu není úplně typické a situace, které zažívám několikrát do týdne nebo aspoň měsíce, jiní zažijí párkrát za rok. Jenže to stačí k tomu, aby se pro vás život s elektrickým autem stal nesnesitelným.

Psali jsme o tom mnohokrát a nemáme důvod na tomto konstatování cokoli měnit. O spokojenosti člověka s něčím nebo dokonce i s někým prostě nevypovídá běžná rutina, ale extrémní situace. Tak to prostě je, proto jsou naprosto irelevantní argumenty typu, že průměrný řidič najede 35,7 km denně, v autě stráví 34 minut a 12 sekund a má po ruce zásuvku schopnou dobíjet vůz výkonem 8,65 kW, takže je všechno úplně v pohodě. Tohle je - s prominutím - hovadina, kterou může tvrdit snad jen člověk, který absolvoval evropská studia lásky a od té doby dělá na ministerstvu pravdy, s reálným světem to nemá nic společného.

Zůstaňme u toho „s někým”. Však která z dam mezi čtenářkami bude spokojená s partnerem, který sice každý den bude zvládat skvěle běžné úkoly - zatopí v krbu, připraví vám snídani, dětem svačinu, rozveze je do školy a přiveze z ní, včas chodí do práce, plní si tam svědomitě své úkoly, odpoledne přijde domů, zajistí večeři, úklid... To je krásné, ne? Ale budete s takovým člověkem spokojené, pokud vás nepodrží, až vám nedej bože nečekaně umře sourozenec, nebude schopen se vypořádat se ztrátou zaměstnání, po chvíli vám zahne, když se v jeho blízkosti rozvlní první červená sukně... No prostě ne, není to každodenní rutina, která dělá pevný svazek, vytváří důvěru, spokojenost, jsou to ony extrémní situace. Jsem si jistý, že drtivá většina lidí bude dokonce spokojenější s partnerem či partnerkou, která onu rutinu zase tak moc dobře nezvládá, ale když přijde do tuhého, zachová se správně. To je životní jistota, kterou potřebujete, kterou opravdu oceníte, o kterou nebudete chtít přijít.

S neživými, ale k životu sloužícími věcmi je to v principu stejné, auto nevyjímaje. Že auto „normálně jezdí” a každý den vás doveze do práce, je normální, to čekáte, to má zvládat a bylo by tristní, kdyby to nezvládalo. Nadšení z něj ale budete tehdy, když začne obstávat v mimořádných situacích, ať už jakkoli banálních. Párkrát za rok si zajedete na okruh a těší vás tam? Pár dnů v roce jsou silnice pod sněhem a ono obstojí? Dvakrát do roka vyrazíte na dovolenou a ono skvěle zvládne dovézt tam celou vaši rodinu s veškerým vybavením - rychle, spolehlivě, neúnavně? Tady se láme chleba a právě tady elektromobily ve velkém selhávají.

Umí být příjemné, umí být každodenní, ale jet s nimi tisíce kilometrů dlouhé štreky je prostě konečná. Je to přinejmenším „obří opruz” - musíte to pečlivě plánovat, musíte se tomu přizpůsobit, musíte slevit ze svých ideálů, musíte se stát na pár dnů otrokem svého vozu. Někteří tuto směnu akceptují výměnou za jiné výhody a... proč ne? Nakonec někteří muži akceptují i zahýbající partnerku, protože je s ní legrace a nikdo přece není dokonalý. Ale jiní to neakceptují a není jich zrovna pět.

Vyplývá to z výzkumu VZR Mobility Research, který se zaměřil právě na členy VZR, což je nizozemská Vereniging Zakelijke Rijders, řekneme Asociace řidičů služebních aut, prostě lidí majících v rámci svého povolání k dispozici i pro soukromé účely vůz pořizovaný typicky na operativní leasing, který si mohou vybrat v rámci určitých mantinelů. Právě v jejich případě skoro polovina (48 %) lidí uvádí, že si jako svůj příští vůz zvolí auto na benzín. A hlavním důvodem je neschopnost elektromobilů rozumně zvládat dovolené nebo delší zahraniční cesty.

Prostě narazili na přirozené a dnes prakticky neřešitelné limity elektrických aut a znovu se s nimi nechtějí potýkat. Co k tomu dodat? Snad jen mou osobní zkušenost - v rámci svého primárního zaměstnání musím být jak v Česku, tak v zahraničí připraven téměř kdykoli vyrazit buď na rychlý nebo i hodně vzdálený přesun a zkoušet to obsloužit s elektromobilem, který třeba pro německé dálnici nezvládne bezpečně ani 100 rychlých kilometrů (ani jeden, který jsem měl možnost poznat) je nekonečný stres. Takže chápu, že to leckoho rychle vyléčí z uvažování nad tím, že dá takovému vozu znovu přednost.

Každé řešení má zkrátka své výhody a nevýhody a kdybychom se o této věci mohli „normálně bavit”, nebude problém, aby každý došel k volbě řešení, které mu vyhovuje, a byl s ním spokojený. Ale dnešní doba je bohužel nemocná v tom, že se někteří rozhodli vnutit svou vůli všem bez ohledu na jejich skutečné potřeby. A místo otevřené diskuze přirozeně vedoucí k nejlepšímu možnému řešení agresivně umlčovat ty, kteří nepřestávají upozorňovat, že to je jednou cestou nepůjde. Dopady tohoto stavu máme na očích každý den.

Zdroj: Vereniging Zakelijke Rijders

Petr Miler