Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Poslední dekády existence koncernu VW jsou plné úspěšných akvizic. Na mapu automobilového světa dostal Škodu, ozdravil Lamborghini, vrátil úroveň Bentley. Jen jednou pohořel.

Automobilky Bentley a Rolls-Royce si dnes konkurují a konkurovaly si v podstatě vždy. Také ale po většinu dobu své existence spadaly pod jednoho majitele, neboť aktiva konkurenčního Bentley Motors převzal už v roce 1919 právě Rolls-Royce. Pod jednou střechou měly být obě firmy dodnes, ale není tomu tak - Bentley teď patří Volkswagenu a Rolls-Royce BMW. Okolnosti, které k tomu vedly, ale nebyly zdaleka tak přímočaré, jak se z dnešního pohledu může zdát.

Kdyby vše šlo tak, jak si kdysi představoval Ferdinand Piëch, k odloučení obou značek by nikdy nedošlo a na „koncernových večírcích” bychom byli svědky i premiér nových Rolls-Royců. Jenže se to neděje a když vezmeme do úvahy, jak byl VW při přebírání jiných automobilek právě hlavně za Piëchovy éry úspěšný, je třeba se ptát, proč to v tomto případě skončilo fiaskem.

Abychom vše rozmotali, musíme se vrátit do roku 1998, kdy obě automobilky stále patřily jedné firmě - Vickers PLC. Ta koupila Rolls-Royce Motors v roce 1980 a právě Rolls-Royce Motors, dnes již neexistující společnost, produkovala v továrně v britském Crewe vozy značky Rolls-Royce i Bentley. A hlavu s odlišnostmi si příliš nelámala - pokud jste si někdy spletli Rolls-Royce Silver Spirit s Bentley Mulsanne z let 1980 až 1992, je to proto, že to bylo v podstatě stejné auto. A nebylo ani zdaleka jediné.

Firma Vickers ale nebyla se svými automobilovými aktivitami bůhvíjak úspěšná, a tak se v roce 1998 rozhodla je prodat. Objevili se dva zájemci - BMW a Volkswagen. Ten první nabídl za Rolls-Royce Motors 340 milionů liber (tehdejším kurzem 19,44 miliardy korun). Ten druhý, ovládaný už zmíněným Ferdinandem Piëchem posedlým touhou udělat z Volkswagenu největší automobilku světa, ale nabízel mnohem více - 430 milionů liber, tedy asi 24,59 miliardy korun. Bentley a Rolls-Royce prostě chtěl, a tak i když Vickers původně zamýšlel prodat Rolls-Royce Motors konkurenčnímu BMW, finanční stránka věci zavelela jinak. Obě automobilky tak byly prodány Volkswagenu.

Celá akvizice ale měla háček, obrovský háček. Ferdinand Piëch není hloupý a při podpisu smlouvy si ho byl dobře vědom, jeho velikost ale zjevně podcenil. VW sice koupil veškeré patenty, designy, jména, modelů i továrnu v Crewe s veškerým vybavením, sošku Spirit of Ecstasy a tvar přední masky Rolls-Royce, ale nikoliv právo nazvat auta „Rolls-Royce” a dát jim logo dvojitého R.

Tyhle dvě klíčové věci držela od roku 1971 firma Rolls-Royce PLC, výrobce leteckých motorů a automobilce je - nikoli nepodobně švédskému Saabu - propůjčovala. Tehdy se v rámci snahy britské vlády zachránit Rolls-Royce před bankrotem automobilka oddělila od zbytku RR a stala se Rolls-Royce Motors, kdežto zbytek, zabývající se zejména motory pro letadla, pojal jméno Rolls-Royce PLC. Spolupráce byla samozřejmá, stejně jako sdílení loga, ale práva obou firem přesto nebyla totožná - Rolls-Royce Motors nemohlo se jménem a logem samo nakládat.

VW očekával, že od Rolls-Royce PLC bude mít jméno a logo k dispozici i nadále, jenže tato firma měla dobré vztahy s BMW - obě společnosti spolupracovaly na řadě projektů, zejména pak na výrobě menších letadel. BMW také už nějakou dobu dodávalo motory pro Rolls-Royce Silver Seraph a pro tehdejší Bentley Continental. A tak Bernd Pischetsrieder, v tu chvíli šéf BMW, dostal šibalský nápad - koupit od Rolls-Royce PLC za zády Volkswagenu práva ke jménu a logu Rolls-Royce. Britové neprotestovali, a tak se přesně to stalo - za relativně směšných 40 milionů liber, tehdejším kurzem asi 2,29 miliardy korun, poskytli práva bavorské automobilce.

Volkswagen se rázem ocitl v pasti - k Bentley měl všechno, ale k Rolls-Roycu jen skoro všechno. A většina z toho, co koupil, pro něj byla v tu chvíli téměř bezcenná, nové modely by stejně musel od základu vystavět sám. Navíc se objevil ještě jeden zádrhel - BMW dodávalo Rolls-Royce Motors motory k některým modelům a kontrakt umožňoval Němcům bez udání důvodu zastavit dodávku motorů pro vozy Rolls-Royce a Bentley s dvanáctiměsíční výpovědní lhůtou. Kdyby to BMW udělalo, Volkswagen by neměl dost času upravit britské vozy na motory Volkswagenu a produkce by se musela minimálně na nějaký čas zastavit. Piëch se tak rázem ocitil v jím příliš nepoznané pozici - tahal za kratší část provazu.

Možná si pamatujete Piëchova slova o tom, že „stejně chtěl jen Bentley”. Ta mohla, ale také nemusela být přesná. Klidně to mohla být spíš snaha o bagatelizaci zádrhelu, který tvořil fakt, že práva na jméno a logo RR drželo BMW a on neměl páky, jak konkurenční automobilku přimět jednat podle jeho vůle. A tak se muselo hledat jiné řešení.

Rozběhla se tedy jednání mezi Piëchem, Pischetsriederem a Sirem Ralphem Robinsem, ředitelem Rolls-Royce PLC. Piëch věděl, že Robins je velký spojenec Pischetsriedera a že tedy nebude mít snadnou vyjednávací pozici. Přesto všechny tři strany došly k řešení.

BMW propůjčilo Volkswagenu práva na jméno a logo Rolls-Royce a zavázalo se dodávat motory do roku 2003, kdy měla končit výroba Silver Seraphu. Volkswagen naopak prodal zbytek duševního vlastnictví Rolls-Royce Motors, tedy zejména sošku Spirit of Ecstasy a tvar přední masky Rolls-Royce s tím, že je BMW začne používat právě v roce 2003.

Továrna v Crewe zůstala Volkswagenu a stala se sídlem Bentley Motors Limited, firmy vlastněné Volkswagenem. BMW si muselo pro Rolls-Royce vybudovat novou továrnu, která nakonec vznikla v Goodwoodu, nedaleko dějiště proslulého Festivalu rychlosti.

Pro Piëcha byla tato dohoda v každém případě drahým a především ponižujícím výsledkem podcenění soupeřů. „Raději bychom si nechali obě značky. Cena by byla výrazně nižší, než jakou ve finále zaplatíme,” řekl novinářům k hotové dohodě v červenci 1998. Akciové trhy to viděly podobně - hodnota akcií BMW po uzavření dohody vzrostla. Naopak hodnota akcií Volkswagenu poklesla i přes oznámení očekávání velkých zisků za rok 1998.

Jako poražený sice tehdy odešel Volkswagen, ale pro BMW, automobilku výrazně menší a „chudší” než Volkswagen, tahle dohoda také nebyla tak snová, jak se na první pohled může zdát z oné částky 40 milionů liber. Muselo vybudovat novou továrnu a muselo pro ni z Crewe získat aspoň část zkušených mistrů z výroby, aby aspoň trochu zachovalo dědictví „starých dobrých Rollsů” a aby se kvalita dále zlepšovala. Tyto snahy ale byly úspěšné, protože už Phantom představený roku 2003 byl úspěchem; i jindy až nemístně kritický Jeremy Clarkson o něm v Top Gearu před lety řekl, že to je skutečný Rolls.

Firma Rolls-Royce Motors zanikla v roce 1998 a jejím přímým nástupcem není Rolls-Royce Motor Cars, nýbrž Bentley Motors Limited, třebaže firma tohoto jména vznikla už v roce 1919. Rolls-Royce Motor Cars je jméno výrobce aut Rolls-Royce, vlastněného automobilkou BMW, a je to firma vzniknuvší až v roce 1998, při poněkud násilném oddělení RR od Bentley.

Firma Rolls-Royce Motors byla v roce 1997 schopná prodat asi 1 900 aut ročně, z čehož asi 70 % tvořily vozy značky Bentley. Dnes prodává Bentley Motors Ltd. pod křídly Volkswagenu přes 10 tisíc aut ročně. Firma Rolls-Royce Motor Cars v roce 2018 prodala přes 4 100 automobilů, vůbec nejvíce v historii značky. Svým způsobem tak jde o dvojitý úspěch.

Piëch, možná ohromen tím, že jej Pischetsrieder vyšachoval a ještě si z toho dělal legraci (s nadsázkou říkal, že to byl zřejmě jeho šarm, který se zasadil o náklonnost Rolls-Royce PLC), později tohoto manažera přetáhl do Volkswagenu, který po léta, s poněkud menšími úspěch vedl. To už je ale trochu jiný příběh...

Robbins, Pischetsrieder a Piëch se na společné fotce po uzavření dohody všichni smějí, opravdu do smíchu tady ale bylo jen tomu uprostřed

Rolls-Royce Silver Seraph, vyráběný Volkswagenem v letech 1998-2002. Velká podobnost s Bentley Arnage té doby není náhodná

Bentley Arnage (na fotkách verze Red Label) zůstal ve výrobě mnohem déle než sesterský Silver Seraph výše

Petr Miler