Autoforum

/

Foto: Ford

Nemáme problém s tím, pokud někdo změní názor, ale takhle tento muž nepůsobí. Podobně jako Carlos Tavares současně něco jiného dělá i říká. A po všem, čeho se za poslední roky dopustil, už mu nevěříme ani nos mezi očima.

Sedět jedním zadkem na dvou židlích nikdy není jednoduché, přesto se o to mnozí pokouší. V automobilovém světě to v posledních letech znamená na jednu stranu velebit politické kroky, které vedou k nařizování elektrických aut, protože s politiky je třeba být za dobře. A současně je kritizovat, protože lidé z valné většiny nechtějí buď taková auta, nebo se aspoň nechtějí stát předmětem takového diktátu. A se zákazníky je také třeba být za dobře. Problém je v tom, že v určitou chvíli se ukáže, že na jedné ze stran stojíte spíš, čímž u té či oné ztratíte tvář natolik, že se vaše pozice stane neudržitelnou. Ti, kteří si pěkně plánovali, jak si své židle rozdělí „mezi půlky”, nakonec sami skončí mezi půlkami.

Své by o tom mohl vyprávět Carlos Tavares, dlouholetý šéf Stellantisu, který skoro na den přesně před rokem zjistil, že už nemá práci. Stalo se tak právě po sérii vysoce kontroverzních vyjádření, kterými prakticky dokonale popřel to, co roky tvrdil o tom, že elektromobily nejsou dílem technické evoluce, ale politického diktátu. Zvlášť vzhledem k tomu, co se v tu chvíli dělo v Americe, musel jít.

Trochu opatrnější je jeho kolega z vedení Fordu, ale vážně jen trochu. Také Jim Farley se zamotává do naprosto protichůdných vyjádření, kdy je schopen velebit kroky Donalda Trumpa a skoro brečet, že jej „donutili prodávat elektromobily”, současně si ale - dokonce i přímo v USA - plánovat elektrickou budoucnost kopírováním receptů Tesly. A to nemluvíme o Evropě.

Byl to Farley, který stál u zdejší sázky firmy na jednu kartu, podle níž měla už za 22 dnů prodávat jen elektromobily a dobíjecí hybridy a od roku 2030 jen elektromobily. Byla to taková pitomost, že jsme to hned roztrhali na cucky, kdyby u toho Ford zůstal, může třeba v Česku odpískat přes 85 procent prodejů. A to počítáme i s nedobíjecími hybridy, protože je v prodejních číslech neumíme rozeznat. Pravda, Farley tento plán nevymyslel. Ale už byl ve vedení firmy, když ho představila. A neřekl proti němu popel, naopak ho roky podporoval, než zjistil, že to byla (jeho slova, ne naše) „pitomá vize”. Ale přehodnotil ji? No ne, ještě před pár měsíci se dopouštěl vyjádření, podle nichž nepochopil nic.

Tohle opravdu není bojovník za zdravý rozum, je to korouhvička, která se otočí klidně 10krát za den podle toho, k jakému větru má zrovna nejblíž. Jistě tedy vnímá i to, co říkají zákazníci, a také těm se chce zavděčit. Podobně jako Carlos T. tedy něco dělá levou rukou a tou pravou se přes ni plácá. Poslední projev? Jeho sloupek pro Financial Times, kde se pustil do EU kvůli snaze nařídit tu všem elektromobily. A to - jaká smutná náhoda - zrovna v době, kdy Ford odpálil z nabídky po Fiestě a Mondeu už i Focus a lidem tu cpe hlavně elektrické absurdity typu Capri a Explorer, jinak překarosované Volkswageny ID.

S tímto skvělým základem pro vlastní věrohodnost se nyní rozhodl varovat Evropu, že podkopává aktivity svých vlastních výrobců automobilů příliš ambiciózními pravidly, od nichž pak logicky musí ustupovat, když se jimi kupující nemíní řídit. „‚Nařiďte to a oni si to koupí‘ selhalo,” píše šéf Fordu s tím, že tento přístup ve výsledku nechává automobilky navrhovat nové modely a stavět s cílem dosáhnout cílů, které nemohou a nakonec nemusí být splněny. A to vše za uměle rostoucích nákladů daných obvykle jinými politikami starého kontinentu.

Farley dále realisticky dodává, že sám vidí rostoucí poptávku po levných autech v základních výbavách, které zákazníci citliví na cenu berou jako dobrou cestu k zajištění vlastní mobility. Takoví lidé nejsou připraveni platit víc za auta, která jim nabídnou míň, tedy za elektromobily. Farleyho tak varuje, že pokud Evropa bude dál zdražovat kvůli nařizování nesmyslů a učiní tyto zákazníky pro místní automobily prakticky nedostupnými, osloví je někdo jiný. Kdo asi? Místo původu těchto firem začíná na „Č” a končí „ína”. Však už se to děje, právě teď

Farley to doslova takto neřekl, ale není těžké si to domyslet - ve stejném sloupku znovu otevřeně chválí nízké náklady a rychlý vývoj čínských výrobců aut. Ford se dnes v podstatě opírá už jen o tradičně vysoce ziskové produkty prodávané na trzích, kde je ještě prodávat může, eskapáda s elektromobily je pro něj hluboce ztrátová, odepisuje na nich přes 100 miliard korun ročně. To je pochopitelně neudržitelné.

Zatímco tedy místní regulátoři tlačí automobilky k cenově dostupným, masově prodávaným elektromobilům, místní automobilky je za aktuálně rozdaných karet stejně vyrábět neumí, prodávají je s podobnými podělky jako Ford a spoléhají se dál na ziskové spalovací modely, obvykle z řad vlajkových lodí. Tento zdroj ale pod tíhou těch samých regulací vysychá a dostává automobilky do ztrát, ve kterých už některé jsou. Evropa tedy podle Farleyho riskuje zničení vlastního automobilového průmyslu, pokud bude zavádět nesmyslná pravidla. A hovoří tom, že riskuje, že se stane jen muzeem či skanzenem své dřívější slávy, neboť vlády se pod tíhou těch samých pravidel ujmou jiní.

Nebudeme říkat, že Farleyho slova nejsou trefou do terče - jsou. Ale ksakru, pokud zrovna on volá po „stabilní dlouhodobé cestě” postavené kolem realisticky dosažitelného, proč po ní také sám nejde? Chápeme, že Ford nemůže ignorovat tlaky regulátorů, co roky dělal ale nebylo vyhovování nezbytnému, bylo to Hujerské volání po víc než musel. „Stabilní dlouhodobou cestou” by bylo zachování žádaných aut v prodeji a hledání způsobů, jak u nich vydržet, ne jejich zrušení, sázka all-in na elektromobily a pak hořekování nad tím, že o tom rozhodl někdo jiný.

Rozhodl o tom Ford, rozhodl o tom Farley, to on se - stejně jako EU, kterou nyní kritizuje - roky pokoušel vnutit zákazníkům, co nechtějí. A až když vidí, že to nepůjde, něco mění. Ale co mění? Rétoriku a vinu svaluje na jiné, směřování Fordu fakticky nemění a žádané typy aut do nabídky nevrací. Tohle opravdu není věrohodná argumentace člověka na svém místě. A také to není udržitelný způsob řízení firmy, na to zejména rodina majitelů jistě brzy přijde stejně jako dědicové Fiatu a spol., jež dnes ovládají Stellantis.

Zdroje: Financial Times, SDA

Petr Miler