Autoforum

/

Foto: Christian D., publikováno se souhlasem

Tohle auto je nejlepší ukázkou toho, co všechno jsme za komunismu mít nemohli a jaké divy dělá s některými věcmi konkurence. Stačilo skutečně relativně málo, aby se ze „stodvacítky” stalo auto použitelné i na německé dálnici.

Škoda 120 a její deriváty, přesněji model 742, nepožívá v našich končinách bůhvíjakého respektu. Byla to „komunistická bída” a nelze tomu příliš odporovat, auto bylo obrazem toho, co udělá s průmyslovou produkcí snaha o centrální řízení ekonomiky. Škodovka - znovu přesněji AZNP - v podstatě od dob modelu 1000 MB nepřišla s žádnou zásadní inovací, o tu se po několika marných pokusech až o několik dekád později postaral Favorit.

Dnes ale zůstaneme u typu 742, který má většina lidí spojený právě s verzí 120 se všemi jejími neduhy. Nebyla nějak zvlášť silná, přes 140 km/h se s ní v podstatě jet nedalo. Ani na takovou rychlost pak nebyl zrovna stavěný podvozek, který zejména s postupujícím časem ztrácel stabilitu v přímém směru, auto s navíc s unavenými zadními pružinami stále více připomínalo člun s potápějící se zádí. Problémem byla také jen čtyřstupňová převodovka, která se spolu s motorem vzadu a nepřesvědčivým odhlučněním postarala o to, že konverzace na palubě začala už před dosažením dálničních rychlostí váznout - nikoho jste neslyšeli. A i kdybyste to všechno nějak překousli, auto relativně rychle zrezlo.

Ale sim sala bim, stačilo vůz na úplně stejných základech vystavit západní konkurenci a rázem byla spousta věcí jinak. Mimo ČSSR se v druhé polovině 80. let vyvážel hlavně typ 130 a jemu spřízněné verze, což byla s trochou péče docela jiná káva. Ne snad, že by její 58koňový motor přinesl nějaký uragán, tohle auto ale na tehdejší poměry docela jelo, byť stovka za 17 sekund a maximálka 150 km/h nepůsobí dnešní optikou moc přesvědčivě. Podstatnější byly jiné úpravy - auto dostalo vlečenou zadní nápravu, takže najednou nebyl problém s ním jezdit s prstem v nose ani 170 km/h, pokud vítr a kopec dal, stabilita v přímém směru i v zatáčkách byla jinde. Navíc záď díky přidaným ramenům neklesala k zemi s únavou pružin, takže vůz působil o poznání hrději. Přední kotoučové brzdy byly čtyřpístkové a docela vydržely.

Pětistupňová převodovka zásadně snížila hlučnost v kabině, i oněch 150 km/h bylo rázem příjemnou cestovní rychlostí. K tomu vůz dostal specifický interiér s palubkou z měkčených plastů, jinou přístrojovku, opěrky hlavy nebo hliníková kola. A exportní verze byly dovozci v zahraničí pro zvýšení konkurenceschopnosti často specificky ošetřovány proti korozi, aby vydržely. Výsledkem bylo o hodně jiné auto - pár dílčími technickými úpravami, výbavou a trochou předprodejní péče.

Pár takových se dostalo i k nám, typicky na ně ale narazíme v zahraničí. Jedno z nich můžete vidět na fotkách níže - je to Škoda 130 L z roku 1986, která skutečně připomíná vše, co jsme u nás mít nemohli. Jde o bohatě vybavenou - na Škody té doby - verzi třeba i s opěrkami hlavy vzadu, to se nevídalo. Mohlo být i lépe, vozu chybí třeba autorádio, nechybí mu ale tovární záslepka prostoru pro něj. To je raritní díl sám o sobě. Vidíte to stříbrné kolečko v jejím středu? Být fotky kvalitnější, uvidíte v něm vyryté logo AZNP.

Nejzajímavější je ale na tomto autě jeho historie. Ač je z toku 1986, jde tedy o 36 let starý vůz, měl pouze 2 majitele. A vypadá skvěle, i když neměl úplně lehký život. Původně byl prodaný ve Francii, později se jej zmocnil dnešní německý majitel, který s ním denně jezdil po tamních dálnicích - přes 200 km do Berlína a někdy i 600 km do Brém. Má tak najeto přes 200 tisíc kilometrů, i když na tachometru svítí jen pár set - není to poprvé.

Majitel se o auto staral, to je zjevné, v roce 2012 i vyspravil karoserii a autu dopřál nový lak, ale prý na tom ani tehdy nebylo nijak zvlášť špatně. Podle něj je to velmi spolehlivý stroj, který nemá problém ani se zmíněným způsobem využití, sám už jej dnes ale už nevyužije a posílá ho dál. Za kolik? Tučných 9 tisíc Eur, tedy skoro 220 tisíc Kč. To je opravdu hodně na takto použitou stotřicítku, ale podívejte se na ni. Je to kus historie svého druhu, navíc důkaz (u nás bohužel spíše promarněného) potenciálu tohoto modelu.

Zdroj: Mobile.de

Petr Miler