Autoforum

/

Foto: Werk2, publikováno se souhlasem

To tenkrát ještě rostly holkám vlasy a 16 ventilů v motoru znamenalo prodejní argument, který bylo dobré uvádět ve zlatém provedení na zádi auta. A vlastně podle něj rovnou pojmenovat celý model. Minimálně pro francouzská auta to byly zlaté časy a Renault 19 16V je pomáhat dotvářet.

Výkonné verze kompaktních aut jsou snad stále vyhledávanými vozy nejen mezi nadšenými řidiči. Idea relativně malého a lehkého auta se silným motorem, které dokáže vcelku levně pobavit, a přesto si ponechává schopnosti decentního rodinného vozu pro každý den, je zkrátka lákavá. Jejich možnosti zašly tak daleko, že podobné auto dokáže za správných podmínek se schopným řidičem ujet na technické trati kdečemu, přesto vás manželka s dětmi nebudou proklínat, že do stejného vozu musí usedat na ranní cestě do práce a školy.

Ještě do konce minulé dekády bylo skoro povinností každého výrobce prodávat nějaký hot hatch, pakliže nabízel kompaktní model. Dnes těchto vozů v nabídkách spíš ubývá, což zamrzí, je ale třeba dodat, že jejich historie není zase tak dlouhá. Pro připomenutí dob ne až tak dávno minulých se dnes vrátíme do dob, kdy se tradice takových strojů stále teprve vyvíjela. Do dob, kdy Československo a pak Česko prožívalo první roky své obnovené demokratické existence a lepší auto zahraniční provenience si tu mohla koupit jen hrstka úspěšných lidí.

V roce 1993 totiž Renault začal prodávat modernizovaný model 19, konkurenta Volkswagenu Golf, který na silnicích získával ostruhy už od revolučního roku 1989. Nebyl to z hlediska dynamiky nijak zvlášť ambiciózní stroj, třebaže vyloženě špatně nejezdil skoro v žádné verzi, většina variant ale dostala obyčejné naftové a benzínové motory. Až na provedení 16V nebo 16S (protože Francouzi nebudou používat něco tak obscénního jako anglický „valve”, a tak se drželi francouzského „soupape”), která měla pod kapotou osmnáctistovku F7R, ze které divize Renaultsport později udělala dvoulitr pro Clio Williams. Měla skutečně 16 ventilů, to bylo tehdy výjimečné, a v „devatenáctce” motor z objemu 1,8 litru dával 137 koní a 162 Nm. Zvládal stovku za 8,5 vteřiny a maximálku až 212 km/h.

To nezní úplně špatně ani dnes, na přelomu 80. a 90. let to byla silniční raketa svého druhu. A pro mě osobně to bylo tou dobou auto snů. Nakonec nejen pro mě, v těch časech jsme jako Češi uvažovali skromněji. Renault 19 jeden z členů rodiny měl, jako raketa člověku po letech strávených ve Škodě 105 přišel už s motorem 1,6, a pokud jste o něčem snili, byla to lepší verze toho, co znáte. O Ferrari tehdy člověk ani nesnil, takhle uvažujete až dnes vy, zpovykaní Pražané (to je samozřejmě vtip...), auta snů měla reálnější obrysy poplatné době.

Snil jsem já, snili i jiní, při penězích nás ale nebylo moc, a tak Renault s touto verzí žádnou velkou díru do světa neudělal. A dnes si na jeho R19 16V málokdo vzpomene. Dost udělal fakt, že to vizuálně nebyla žádná bomba - od civilnějších verzí se šestnáctiventily lišily v podstatě jen vstupem chladicího vzduchu na kapotě motoru, přítlačným křídlem, zlatým nápisem 16V a a specifickými koly. Sníženého podvozku a větších brzd, kotoučových na všech kolech, už si každý nevšiml.

To hlavní se zde ale nedělo na parkovišti, nýbrž při jízdě. Do čtyř tisíc otáček se motoru moc pracovat nechtělo, nad tuto hodnotu to ale byla skutečně raketa. K tomu bylo řízení velmi dobré, s dostatečnou zpětnou vazbou, a podvozek se silnice držel jako klíště. Byl neutrálně nastavený, tedy žádná přetáčivost a dokonce ani nedotáčivost na limitu. Oproti obyčejnému Renaultu 19 byl tvrdší, ale ne tak, aby z vás vymlátil duši.

Interiér byl poměrně dobře vybaven, počítejte například s elektrickými okny a zrcátky nebo s koženým čalouněním sedaček na přání. Sedačky tohoto Renaultu jsou kapitola sama pro sebe - byly hluboké a ať jste řezali zatáčky jak rychle jste chtěli, pevně vás držely na místě, a to nejen v oblasti beder a zad, ale i postranními opěrkami sedáků.

Dnes jsou tyto stroje mimořádně vzácné v jakkoli slušném stavu, v nizozemském Amstelveenu se ale objevil v prodeji kousek z roku 1993 ve stavu zánovního auta - na tachometru má pouhých 66 tisíc km a skutečně vypadá jako velmi nevyužitý vůz, na kterém krom pár šrámů na černém laku nenajdeme žádné velké vady ani známky většího opotřebení.

Vůz je podle prodávajícího i po 32 letech na světě ve skvělé kondici a vrací vzpomínky na časy, kdy šlo o podobných autech skutečně jen snít, jak jsme to zamlada dělali my, dnes stárnoucí nadšenci. Pikantní je, že pokud jste si tohle auto nekoupili někdy v mezičase, vozem (nesplnitelných) snů pro vás snadno může být i dnes. Na „ojetou devatenáctku” je totiž cena tohoto kousku neskromná - 16 950 Eur je asi 425 tisíc Kč. Na druhou stranu, to jsou peníze, které i obyčejný člověk zvládne složit z normálního platu. A možná bude stát za chvíli odříkání. Jako člověk, který tohle auto o pár let později poznal na vlastní kůži, vám garantuji, že vás jízda s ním nabije emocemi, které vám dnešní produkce nemá šanci naservírovat. Není dokonalé, není ale ani chladně dokonalé - je hřejivě nedokonalé...

Zdroj: Werk2@Mobile.de

Petr Miler