Autoforum

/

Foto: Bugatti

Jistě nevítanou pozornost německých politických špiček si vysloužil český podnikatel, který se loni prohnal nejvyšší kdy zdokumentovanou rychlostí po veřejné silnici za běžného provozu. Vše působí legálně a promyšleně, Němci ale stejný pocit nemají.

Radim Passer se po několika letech opět dostal do hledáčku světových médií, když se s svým Bugatti - tentokrát s Chironem - dosáhl rychlosti až 417 km/h na německé dálnici A2 mezi Berlínem a Hannoverem a překonal tak svůj předchozí rekord. Jízdu později ukázal i z pohledu řidiče a postaral se přinejmenším o velmi výjimečnou podívanou. Spatřit svět z auta pohybujícího se touto rychlostí v běžném provozu je něco zcela mimořádného.

Zatímco za svůj první zápis do historie se dočkal i gratulace od Bugatti, tentokrát přišlo trochu jiné „ocenění”. Jízdy si skutečně všiml celý svět a uniknout nemohla ani současným německým politickým špičkám, což mimo jiné ukazuje, jak rychle se mění nálada ve společnosti. Co by dříve německý politik označil za dobrou reklamu na kvalitu tamních Autobahnů, po kterých lze evidentně jezdit i takovými rychlostmi bezpečně, je dnes vágně a přinejmenším v jednom ohledu i poněkud necitlivě kritizováno.

Passerovu jízdu v prohlášení citovaném agenturou AP kritizoval sám ministr dopravy Volker Wissing, který sice připustil, že rychlost na daném úseku je neomezená, jím řízené ministerstvo ale prý „odmítá jakékoli chování v běžném provozu, které vede nebo může vést k ohrožení ostatních účastníků provozu”. To zní rozumně, nevšimli jsme si ale, že by k něčemu takovému při rekordní jízdě došlo. A vnímat tak samotnou rychlost je zvlášť optikou německých pravidel absurdní, neboť ta na asi dvou třetinách tamních dálnic neoznačují za nepřijatelnou žádnou rychlost. Všechno ostatní už je jen otázkou vnímání.

Rychlost pochopitelně není jediným faktorem bezpečnosti jízdy, a tak Wissing dále uvádí: „Všichni účastníci musí respektovat pravidla silničního provozu.” A cituje základní ustanovení německých pravidel: „Každý účastník provozu se musí chovat způsobem, který nepovede k ublížení jiné osobě či jejímu ohrožení a omezoval nebo obtěžoval jej více, než je za daných okolností nevyhnutelné.” Wissing si ale neodpustil ještě jedno šťouchnutí - zákon podle něj vyžaduje „jezdit jen takovou rychlostí, při níž má řidič vůz neustále pod kontrolou”.

Německý ministr tím naráží na Passerova slova o tom, že „děkuje bohu a příznivým okolnostem” za to, že byl schopen dosáhnout takové rychlosti. Wissing z toho má pocit, že se český byznysmen svěřil bohu, který mu pomohl auto řídit, to je ale poněkud necitlivý projev neznalosti Passerova smýšlení. U nás je známý jako silně věřící člověk, což je na podnikatele jeho úrovně možná neobvyklé, ale je to jeho věc a jeho slova rozhodně nelze interpretovat tak, že by neměl auto pod kontrolou a věřil nějakým vyšším silám.

Radim Passer naopak už dříve zdůraznil, že pokus byl realizován na 10kilometrovém rovném úseku o třech pruzích, kdy bylo bylo vidět na celou rovinku a že „bezpečnost byla prioritou, takže okolnosti musely být bezpečné”, aby se jízda vůbec mohla odehrát. Z videí ji dokumentujících je pak patrné, že na místě byl naprosto minimální provoz a neodehrálo se skutečně nic, co by zavánělo nebezpečím. A ze vše bylo realizováno tak, aby to velký prostor ke kritice nedávalo.

Na druhou stranu je třeba dodat, že v dnešní době je chlubení se takovou věcí provokativní, ať už byste jí provedli jakkoli. Zvlášť ve stále více rovnostářském Německu by provokoval už fakt, že někdo může vzít své Bugatti a jet s ním po dálnici 417 km/h, jakkoli jde v principu o totéž, jako že někdo může vzít svou Octavii RS a jet s ním 250 km/h. Přesto je kritika z nejvyšších politických míst, zvláště pak od člověka, který je členem strany svobodných demokratů, poněkud překvapivá.

Zdroj: AP

Petr Miler