Autoforum

/

Foto: Porsche

Zní to líbivě a byli bychom rádi, kdyby to byla pravda. Ale není a snaha věc prezentovat tímto způsobem je docela hanebným zastíráním velmi kruté, někdy až šikanózní reality, kterou nekonečné protežování jednoho konkrétního technického řešení způsobilo.

Upřímně řečeno bychom i my byli rádi za mnohem méně polarizovaný svět, než je ten dnešní. Však jsme sami po krátké (tedy alespoň v případě našich existencí, jinak byla hodně dlouhá) životní epizodě nemožných debat o čemkoli důležitém vyrostli v prostředí, ve kterém šlo snad dekády diskutovat v podstatě s kýmkoli a o čemkoli, kdykoli a kdekoli. A takové „střety” bylo možné opouštět s úsměvem na tváři a v přátelském duchu, v atmosféře vzájemného obohacení. To by ostatně měl být smysl jakékoli diskuze.

Dnes už to reálně možné není a je na dlouhé zamyšlení, proč k takové změně došlo. Už v podstatě ani nemusíte nic říci, abyste byli předem očerňování a nálepkováni třeba v souvislosti s něčím, co jste řekli dříve. A i pokud jste náhodou neřekli nic, dopadnete stejně na základě toho, že k některé ze stran určitého sporu předem zdánlivě inklinujete, popř. neiklinujete k té, která vás zrovna hodnotí, a tak jste špatní stejně. Protože kdo nejde s námi, jde proti nám.

Realita v tomto černobílém světě jako by pro většinu lidí přestala hrát roli, argumenty přestaly hrát roli. Jednotlivci jako by se uzavřeli ve svých ulitách a změnit se to pokouší leda tak, že vezmou nějaký nástroj a jdou ulitu toho druhého rozbít. My takoví nejsme, pořád diskutujeme, pořád předkládáme argumenty, nikoho neomezujeme, nikomu nic nezakazujeme, nikomu nic nerozbíjíme. Ale na úrodnou půdu to nedopadá - jen se díky tomu stáváme sami předmětem omezení, zákazů a útoků. Protože druhá strana žádné smysluplné argumenty nemá - a pokud má, je líná je předložit ve volné soutěži. Jdeme tak vlastně proti všem, protože nebýt dogmatický a neuznávat tu či onu ideologii znamená nebýt vlastně v žádné ulitě - vzít pak kladivo a potají mlátit je snazší než přemýšlet a veřejně se prát za svou pravdu.

Tohle se stalo i v diskuzi o optimálním pohonu aut, která je vlastně kouzelně jednoduchá - žádné jedno optimum nikdy neexistovalo, neexistuje a existovat nebude. Je třeba vždy zkoumat konkrétní způsoby využití, adekvátní klady zápory a racionálně zvolit to nejlepší. To je náš postoj, když odmítáme plošné nařizování čehokoli, dnes elektrických aut - nejde nám o elektrická auta samotná, nechť jsou, nechť si je lidé koupí, ale ať je nikdo nikomu nenutí. Tato slova ale jejich zaslepení podporovatelé nechtějí slyšet, však nejsme s nimi, a tak jsme proti nim, to nálepky hned letí v houfu. Co všechno si o nás - nebo o mě osobně - na internetu přečtěte, je tragikomické, jsou to neuvěřitelné výplody nepřátelství směrem k někomu, kdo se jen snaží diskutovat, víc nic.

Měli bychom tedy vítat, že se někdo pokouší tyto rozvířené vody uklidnit. Se zájmem jsem si proto přečetl článek Chrise Perkinse na Motor1, který se - snad upřímně - snaží spojovat a nikoli dál rozdělovat. Přečtěte si ho na odkazu výše, jmenuje se „Nejsme to my vs. oni: Lidé, kteří vyrábějí elektromobily, jsou také nadšenci” a v zásadě se snaží říci, že pro nevraživost mezi těmito tábory není důvod, neboť všichni jsou stejní fandové, jen pracují s „jiným materiálem”. Jenže takhle jednoduché to bohužel není.

Chris jako by zcela ignoroval pozadí současného stavu a chtěl jsem k tomu napsat víc, ale jeden ze čtenářů Motor1 mi dokonale vzal vítr z plachet, neboť přesně - snad i lépe, než bych byl sám schopen - popsal, jak se věci mají. Říká si S.N. a po domluvě jeho komentář přidávám v nezměněné, pouze přeložené podobě. Začíná otázkou: „Co je tohle za socialistický blábol?” ale držme se té věcnější části:

Oponent říká (zvýraznění je mé):

Předpoklad, že technici vyvíjející elektromobily a lidé pracující na vývoji spalovacích motorů „usilují o stejný cíl”, je uklidňující zjednodušení, které ale zcela ignoruje psychologické a systémové faktory, které formují obě strany.

I když obě skupiny mohou skutečně sdílet vizi pokroku a udržitelnosti, prostředky, kterými toho dosahují, nejsou vzájemně akceptovány. A ve všech lidských společenstvích je cesta stejně důležitá jako cíl. Z hlediska logiky konflikt nevzniká kvůli odlišným konečným cílům, ale kvůli morální asymetrii: Jedna strana je hanobena, zbavována financí a omezována regulačními a kulturními mechanismy, zatímco druhá je idealizována, dotována a prezentována jako morálně nadřazená.

Klíčovým problémem je, že tato dynamika vytváří klasický případ motivační disonance - kdy vnitřní touha jedné skupiny po inovacích je účelově trestána a ta druhé skupiny stejně účelově odměňována bez ohledu na skutečný environmentální nebo infrastrukturní efekt. Není to kooperativní evoluce, je to ideologický nátlak maskovaný za pokrok.

Říci, že obě strany chtějí lepší budoucnost, je jako říkat, že obě armády ve válce chtějí mír. To může být v zásadě pravda, ale je to naprosto irelevantní, protože mír nemůže existovat, dokud je systematicky ničena samotná identita a prostředky dovolující existenci jedné ze stran.

Sdílené ideály tedy nic neznamenají, když je hrací pole záměrně nakloněno na jednu stranu. Takže ne... Tito lidé vůbec „nepracují na stejném cíli” - jedna skupina bojuje o přežití a autenticitu v hroutícím se prostředí zcela mechanické pravdy, zatímco ta druhá je unášena politickým a finančním protežováním maskovaným za morální nadřazenost.

Jde o mimořádně přesný odraz reality, který zažíváme i v našem oboru. Novinařinu děláme se stejným, snad i větším nadšením než ostatní, ale protože „nedržíme ústa a krok” a říkáme „nehodící se věci”, jsme roky soustavně omezováni v tom, ke komu jsme schopni existujícími kanály prezentované informace dostat, jak jsme vůbec schopni v tomto oboru přežít. Míra nálepkování dávno přesáhla únosnou mez, v určitých kruzích je Autoforum.cz sprosté slovo, přihlásit se k němu znamená dostat sadu nálepek v dárkovém balení. Přitom pokud se dotyčného zeptáte, co ho konkrétně k takovému závěru vede, jaké z věcných argumentů, které denně předkládáme, se ukázaly mylnými, nemá odpověď. V podstatě vše, co jsme roky predikovali za výsledek oné slepé sázky na jednu cestu, se dříve nebo později naplňuje. Ale nic to neznamená.

Také na tomto poli máme teoreticky všichni stejný cíl, je ale těžké ztotožnit se s někým, kdo pro vlastní pohodlí oportunisticky vychází vstříc tomuto usměrňování - řečeno eufemisticky - veřejného prostoru. Zvlášť když dotyčný často sám dobře ví, že říká nesmysly, zatímco vy překonáváte stále větší protiproud ve snaze dělat správnou věc, neztrácet rozum, neztrácet rozhled, neztrácet odbornost. Ani tyto hodnoty nic neznamenají, je to vlastně „jako tenkrát” - nekonečná úcta k principům marxismu-leninismu byla také kartou, kterou nešlo přebít.

Takový stav věcí snadno vnímáte jako šikanu, mazáctví, je to zkrátka nespravedlnost, kterou zažijete, když přijdete jako nadaný mladík do sportovního týmu s očekáváním dobré spolupráce, ale zbytek týmu vám různým způsobem hází klacky pod nohy, aby neodhalil svou slabost. Teoreticky bojujete i pro něj, však jsou to vaši spoluhráči, ale fakticky jste osinou v zadnici jednotlivých „plejerů”, jejichž slabiny odhalujete už tím, že jste. Budete je milovat? Budete je respektovat? Budete popírat, že to je vy vs. oni? Stěží, protože pokud to uděláte, prohrajete a v týmu končíte, ať budete dobří jakkoli.

Vráceno zpátky do automobilového světa tedy není možné rozumně souznít s těmi, kteří často vědí, že se podílí na stavbě hladové zdi, kterou navíc platí ti, okolo nichž je stavěna. Prostě to není možné. Těmto lidem není možné ustupovat, není možné je brát za přátele a spřízněné duše, i když jejich prvotní motivy nemusí být směrem k „těm druhým” nepřátelské. Ve výsledku takové nutně jsou.

Zopakujeme slova S.N.: „Tito lidé vůbec nepracují na stejném cíli - jedna skupina bojuje o přežití a autenticitu v hroutícím se prostředí zcela mechanické pravdy, zatímco ta druhá je unášena politickým a finančním protežováním maskovaným za morální nadřazenost.” Je to bohužel boj o přežití, který lze „bez krve” vyhrát jen tak, že druhá strana konečně uzná, že - znovu řečeno s autorem citovaných slov - roky vykonávala účelově odměňovanou činnost bez ohledu na její skutečný efekt. A začne dělat znovu něco, co má smysl. Třeba se to stane, třeba... Ale zatím nemáme pocit, že by se k tomu schylovalo. To spíš druhou stranu vidíme stále víc kopat kolem sebe ve snaze zakrýt stále zjevnější realitu.

Zdroje: Motor1, Autoforum.cz

Petr Miler