Autoforum

/

Foto: BMW

Celý život jsou nám omílány fráze jako „pokrok nezastavíš”, které nás nutí akceptovat jakoukoli novou věc jako univerzálně lepší. Ale odpovídá to realitě? Automobilový průmysl a jeho vývoj „v mezích zákona” jasně ukazuje, že není. I proto vozy dřívějšího data zrodu tak rychle získávají na ceně.

„Celá ta hra je pořád stejná a odhaluje absurdnost pojmu 'pokrok', který stejně jako pojmy 'nové je lepší než staré' nebo 'rychlé je lepší než pomalé' stojí u pramene krize, ve které se naše společnost nachází. Však nové... Když se podíváme na to, co všechno bylo v posledních letech 'nové' a nakonec se to ukázalo jako zrůdné, škodlivé, špatné, zastaralé... Pokrok je to samé. To je ta nejabsurdnější představa, že to nejlepší je někde před námi. A odkud to víme? Naopak, když se dnes podíváme zpátky, tak mnohé lepší je za námi a pokrokem by bylo některé věci vrátit zpět tak, jak byly.”

To nejsou má slova, nedávno jsem je zaslechl pronést politologa a ekonoma Petra Robejška v pořadu, který nyní nejsem schopen zpětně identifikovat. Musel jsem si je poznamenat a v jistě ne zcela doslovné citaci vám je předkládám, neboť je považuji za mimořádně výmluvná. I když pan Robejšek dozajista nemluvil o automobilovém světě, jeho vývoj v posledních dekádách - a také ten, který má přijít - přesto popsal prakticky dokonale.

Dlouho jsme byli zvyklí na to, že vývoj skutečně kráčí vpřed. To neznamená, že občas neudělá úkrok stranou, to jsou obvyklé pokusy a omyly, celkový vývoj byl ale jednoznačný. I když se nám tedy mohla líbit některá dílčí řešení, která definovala tu či onu dobu, s delším časovým odstupem je obvykle možné je označit za dalece překonaná. Každá mince má dvě strany a nepochybně i takový karburátor má své výhody. Ale existuje podstatný racionální důvod odmítnout další evoluci a nahradit jím systémy přímého vstřikování paliva? Jednoznačně ne - technicky, ekonomicky, uživatelsky ne.

Takto se ale svět vyvíjel do chvíle, dokud jej v rukou držely technické a ekonomické zájmy. Může to znít všelijak, ale nic lepšího existovat nemůže - dokud se nějaká firma snaží dosáhnout takového technického pokroku, aby co nejlépe vyhovoval potřebám jejích zákazníků ve všech smyslech těchto slov, má to i pro ní z dlouhodobého hlediska ekonomický přínos. Jak ostatně praví klasické ekonomické teorie, společnosti jako celku nejvíce prospějeme tak, když každý dlouhodobě sledujeme své vlastní sobecké zájmy. Tento přístup se ale ze západního světa před nějakými 20 lety začal vytrácet, iluze o nekonečném pokroku v nás ovšem zůstala a nutí nás jako lepší akceptovat něco, co lepší není.

Sám jsem se mnohokrát přistihl, jak zpochybňuji svůj bezprostřední přirozený úsudek o tom, že se mi nějaké novější auto nelíbí, že se mi zdá horší než to předchozí, že v nejlepším případě představuje jeden krok vpřed a dva vzad. Proč? Protože máme prostě zažité, že pokrok jde stále kupředu a je vadné to zpochybňovat. To auto je nové, tak přece musí být lepší. Je rychlejší, tak přece musí být lepší. Je to symbol pokroku, ten nás přece dál táhne vpřed. A to nejlepší teprve musí přijít...

Byl jsem vždy na vážkách, zda je to to správné vnímání, slova pana Robejška mi ale otevřela oči. Mohu k tomu dodat úplně to samé: „A odkud to víme? Naopak, když se dnes podíváme zpátky, tak mnohé lepší je za námi a pokrokem by bylo některé věci vrátit zpět.”

Pokrok je reálná „veličina”, ale musíte nechat lidi pracovat v celé škále dostupných cest, aby nějakého skutečně dosáhli. Tohle z automobilismu (a jistě nejen z něj) zmizelo. Místo technických a ekonomických zájmů začaly hrát prim ty politické, úřední, ideologické, doplňte si cokoli z toho ranku. A pokrok se s tím vytratil, neboť možnosti techniků byly vecpány do mantinelů tak úzkých, že výsledkem není „nové a lepší”, výsledkem je půl vola a půl včely. Není všechno zlé, spousta věcí se stále vyvíjí, spousta ale také ne. A jako celek jsou nová auta méně a méně přesvědčivá přesně proto - smyslem už není dosáhnout toho, aby výsledný produkt „co nejlépe vyhovoval potřebám zákazníků ve všech smyslech těchto slov”, jak zaznělo níže. Smyslem se stalo v prvé řadě splnit nějaké politické či úřední zadání. A to nefunguje.

Nejsmutnější ale je, že to nejhorší má teprve přijít. Je nade vší pochybnost, že pro spoustu aplikací by byly lepší třeba atmosféricky plněné motory, byly ale prakticky zakázány, v čemkoli masovějším rozhodně. Turbo místo atmosféry, to ještě snesete, stejně jako řadu jiných dalších úkroků stranou. Ale nyní se politici rozhodli nadiktovat úplně konkrétní technické řešení všech aut, čímž jsou pochopitelně elektromobily. A to bude teprve něco, ať už na konci těchto snah bude stát cokoli.

Smutné, že i v této situaci, kdy je naprosto zjevné, že nejde o obraz přirozeného pokroku, ale výsledek politického nařízení, se mnozí pokouší tvrdit, že to je pokrok, že to je LED světlo místo žárovky apod. Není, je to jen jeho iluze, která využívá námi zažitého vnímání, aby vyklidila prostor dosažení úplně jiných cílů. Elektromobil místo spalovacího auta není smartphone místo mobilu s dvanácti klávesami, není to empétrojka místo walkmanu, není to poslední notebook od Lenova místo Didaktiku Gama. Tyhle věci přišly přirozeně jako skutečně nové a lepší, elektromobily - a spousta jiných nesmyslů - vtrhly do automobilového světa jako iluze pokroku, který ve skutečnosti nepředstavují.

Důkazem, že tomu tak je, budiž i zřejmě nekonečný, navíc stále rychlejší růst cen ne až tak starých, ale zajímavých a dnes už nevyráběných aut. Kdy se tohle v minulosti dělo? Podobné jednotlivé případy se našly vždy, Bugatti z předválečné éry byly vždy něco, stejně jako některé z pár vyrobených silniční verzí speciálů skupiny B apod. Jenže dnes lidé sází na stůl miliony za 20 let stará, často už i dost ojetá BMW, aby mohli mít znovu něco, co už svět znovu nepoznal. Přitom není problém vyrobit něco objektivně lepšího, není problém vyrobit klidně znovu to samé. Ale už se to nedá, to i ono je nepřímo zakázané a technici musí pracovat s tím, co mají v rukou. A volnosti jim zbývá stále méně.

Skutečným vítězstvím pro lidstvo tedy nebude, až „všechny káry budou jen na elektřinu”, jak by mohl zapět Richard Krajčo, vítězstvím bude, až někdo, kdo má tu moc změnit běh dějin, dokáže místo slepého následování diktátu jakéhokoli typu, místo slepého oslavování krásných šatů nahého císaře říci: „Vždyť tohle bylo lepší a měli bychom se k tomu vrátit.” Kdo to kdy v automobilovém světě za posledních 20 let udělal, kdo? Nevzpomenu si na jediný podstatný případ, na „spasitele” svého druhu si zjevně ještě budeme muset počkat.

Inspirace: Petr Robejšek

Petr Miler