Autoforum

/

Foto: Volkswagen

Že tu vlastně nejde o elektrifikaci, ale spíš o „deautomobilizaci”, někteří říkají už dlouho, z oficiálních kruhů to ale nikdy nezaznělo. Až dodnes. Nový hlavní poradce nizozemské vlády v klimatických záležitostech říká, že by vlastnictví auta mělo být přetransformováno v něco jiného.

Ať už se vám to líbí nebo ne, automobil je jedním z nejdůležitějších vynálezů posledních dvou století. Dává nám svobodu a flexibilitu neopakovatelnou jakýmkoli jiným dopravním prostředkem. Jen s autem můžete měnit místo svého výskytu prakticky kdykoli a s ohledem na rychlostní limity vozu či silnice v podstatě jakkoli. Chcete být v noci doma s rodinou v Brně, přes den pracovat v Praze, pak se na víkend sbalit a další den ráno snídat u moře v Chorvatsku? Voila, není to žádný problém.

Nejde navíc jen to o to, že to lze, popravdě řečeno to ani není - či dosud nebylo - nijak zvlášť drahé. Opravdu nemusíte být jakkoli bohatí, abyste si tohle mohli dovolit. Auto schopné najíždět tisíce kilometrů pořád koupíte v bazaru i za desetitisíce korun a pět šest litrů nafty na 100 kilometrů jízdy při delší cestě párkrát do roka uplatíte i s průměrným příjmem. Začali jsme to brát jako samozřejmost, vlastnictví auta se samozřejmostí být postupně přestává.

Nejsem příznivcem konspiračních teorií, a tak nevěřím - a nikdy věřit nebudu -, že si někdo před 20 roky řekl něco jako: „Holota líná si jezdí auty, jak se jí zachce, tak tomu učiníme přítrž.” Nikoli, to se prostě nestalo. Různá omezení aut byla snad i zaváděna s cíli, se kterými byla přijímána, postupně ale vytvořila prostor i pro něco popsaného výše zmíněnou „citací”. A někteří se toho s gustem chytili, zvláště pak v momentě, kdy začalo docházet na vnucování elektromobilů. A ty nás o onu svobodu připravují.

I když elektromobil je také automobil, jeho flexibilita (a jí zajišťovaná svoboda) je s ním absolutně nedosažitelná. Příkladů bychom našli milion, ale jeden za všechny - kolega z Česka mi před pár dny vyprávěl, jak se v průběhu koupě auta v Nizozemsku impulsivně rozhodl, že jej spojí s výletem na Velkou cenu Belgie Formule 1, na kterou dostal lístky. V pátek se tak přesunul z Česka do Nizozemska (přes 1 000 km), před polednem už seděl ve svém novém autě, vzal jej do Spa (400 km) a v podvečer už koukal živě na kvalifikaci.

Další dny (protože zkuste sehnat hotel ve Spa na poslední chvíli...) pendloval denně kolem 100 km po ardenském venkově (tam si zkuste rychle dobíjet, to je zapomenutý kout země) a v neděli večer vyrazil přes Německo zpět do ČR (asi 1 000 km). O půlnoci byl s využitím potenciálu rychlostně neomezených Autobahnů doma. Zkuste tohle napodobit s elektromobily - je to absolutně, absolutně, absolutně nemožné. A i kdybyste to v jiné podobě zvládli za násobně delší čas, bude to pro vás nesrovnatelně dražší.

Jistě, taková cesta je „kravina”, nesmysl, zbytečnost, kolega mohl přemýšlet dřív a vzít si od středy dovolenou, cokoli takového. Ale není právě tohle na životě krásné? Není to ta svoboda, když se ve čtvrtek můžete rozmyslet, že místo neděle nad matčinou bábovkou budete raději koukat na osmé Verstappenovo vítězství v řadě? Nedělá tohle život? Nejsou to nezapomenutelné zážitky, pro které chceme - či alespoň někteří z nás chtějí - existovat? Mám pocit, že ano, vnucování násobně dražších aut se zlomkovou praktickou využitelností úplně všem nám ale takovou možnost bere.

Že si to politici neuvědomují? O tom šlo dosud spekulovat, teď už je to těžké. Shodou okolností právě v Nizozemsku, mém druhém domově, došlo na jmenování nového hlavního poradce vlády pro klimatické záležitosti. Je jím Jan Willem Erisman, vědec, který byl při té příležitosti vyzpovídán magazínem AD. A jako správný vědec byl možná upřímnější, než být měl.

Před pár dny se totiž ukázalo, že Nizozemsko reálně nemá šanci dosáhnout svých plánů na rozmach elektromobilů, tlačí na ně ale dál. Co se tedy může stát, když se ke spalovacím autům čelem znovu neotočí, současně ale ví, že jejich náhrada pro všechny v podobě elektrických vozů nemůže přijít? Není těžké dát si dvě a dvě dohromady - lidé v takovou chvíli nebudu mít „jiné auto”, nebudou mít „žádné auto”. A přesně to Erisman konstatuje jako vlastně lepší řešení toho, čeho chce Nizozemsko dosáhnout.

„Vzhledem k tomu, že elektromobily jsou nyní dotovány, mnozí předpokládají, že brzy bude každý jezdit právě elektromobilem. Otázkou však je, zda je to v dlouhodobém horizontu s omezenými surovinami a kritickými materiály vůbec možné,” navazuje zprvu na výše zmiňované myšlenkové pochody vlády. Ta už s tím totiž s ohledem na omezené množství elektřiny a příliš vysokou cenu elektrických aut ani nepočítá.

Co tedy bude? Erisman říká, že se musíme podívat na budoucnost mobility a roli auta v ní. A růžově ji nevidí: „Otázku vlastnictví auta je třeba vystopovat zpět k její podstatě: Jak vidíme budoucí dopravní infrastrukturu v Nizozemsku? Měl by mít každý auto nebo by měla veřejná doprava posílena? (...) Tyto možnosti musíme prozkoumat a možná se musíme posunout směrem k úplně jinému způsobu mobility, více sdílenému a více veřejnému,” říká dále vrchní klimatický poradce vlády.

Je těžké vnímat jeho slova jinak, než se přinejmenším část lidí bude muset zbavit individuální dopravy za tu veřejnou. „Více a více elektromobilů, to představuje současné myšlení. Jenže jedinou skutečnou změnou je zcela nový dopravní systém, který je mnohem vhodnější a mnohem více snižuje emise,” dodává otevřeněji. Je tedy zjevné, že vláda se chce zaměřit na změnu uvažování lidí - na jedné straně motivovat občany i pozitivně, na tu druhou ale stále více ztěžovat vlastnictví auta a negativními kroky je od nich odrazovat.

Mám pocit, že uspívá už teď. Tam, kde auto bývalo posvátnou krávou, se nyní stává černou ovcí. Proč, nevím, s ohledem na zanedbatelný podíl emisí CO2 na celkovém množství oxidu uhličitého vypouštěného do atmosféry mi to přijde celé zbytečné. Něco jako si koupit solární panely na střechu budoucího domu, i když ani nemám pozemek, na kterém bych ho chtěl postavit, natož pak záměr, jak mu dát za vznik efektivně. Že by se to prostě jen někomu hodilo do krámu?

Zdroj: AD

Petr Miler