Home > Rubriky a sekce > Život řidiče > Článek
Přestaňte hořekovat, zažili jsme zlaté časy. Jen nikdo nemohl vědět, že jsou to ony. A nikdo netušil, že lepší už nepřijdou
29.10.2022 | Walter Kraft
Stesky nad stavem a směřováním současného nejen automobilového světa chápu, na věci je ale třeba se dívat vždy z té lepší stránky. V uplynulých dekádách jsme prožili jednu z vrcholných ér nejen lidské svobody, ale také svobody automobilové evoluce se všemi jejími plody. Kdo měl to štěstí?
V poslední době do našich redakčních schránek stále častěji přichází poněkud depresivní zprávy plné stesku nad stavem dnešního automobilového světa. A vlastně nejen automobilového. Už nějaký ten pátek jsme svědky dekády nevídaného - a pro mě osobně ještě donedávna zcela nepředstavitelného - potírání lidských svobod na mnoha úrovních, které postupně devastuje to nejcennější, co v životě máme. A zprostředkovaně devastuje i ona auta. Pokud někdo nemůže svobodně říkat, co by si přál, a někdo jiný nemůže svobodně nabízet to, co by jiní chtějí, k žádnému radostnému výsledku to vést nemůže.
Těmto steskům tedy rozumím a nemíním je bagatelizovat. Mnozí na ně reagují slovy, že se přece máme dobře - máme domy, auta, různé moderní výdobytky, jídla, kolik si budeme přát... „Žijeme si pořád jako ve Švýcarsku,” řekl mi před pár dny jeden přední český politik. Možná, ale je tohle to hlavní, co nás činí šťastnými? Nemyslím si to. Měl jsem svého času tu čest setkat se s nedávno zesnulým Dietrichem Mateschitzem na firemní akci a jeden z kolegů mu tehdy s nadsázkou říkal, že musí být šťastný, když má tolik peněz. On na to zcela vážně řekl, že peníze samy o sobě pro něj mnoho neznamenají a nikdy nic nedělal primárně pro ně. Maximálně mu usnadňují cestu k tomu, co skutečně naplňuje jeho život, jinak mu ale záleží na něčem úplně jiném: Svobodě, nezávislosti a radosti z toho, co dělá.
Zůstalo mi to v hlavě a musím dnes říci, že měl pravdu, do puntíku. Myslím, že stesky mnohých z vás jsou dané právě tím, že se těchto věcí dnes člověku nedostává. Z našich svobod zůstává stále méně. Jak moc člověk může být nezávislý pod všemi tlaky, které se na nás dnes valí? A ať zůstaneme u aut: Kolik radosti člověk může mít z ježdění něčím, co vlastně nechtěl? Však žádná auta podle gusta mnohých z nás se dnes nevyrábí. A pokud se podaří naplnit poněkud děsivé vize EU, pak jich bude jen méně.
Tyto pocity tedy chápu a do jisté míry sdílím, nechci ale, aby se někdo trápil kvůli tomu, co stejně nemůže změnit. Obávám se, že jsme se v rámci jakéhosi civilizačního „odezdikezdismu” opakujícího se každých několik dekád dostali do fáze, kdy už budeme jen svědky dalšího a dalšího utahování šroubů, než se (opět...) přijde na to, že pouze svobodně žijící společnost je schopná dlouhodobé efektivní existence v jakémkoli smyslu těchto slov. Prožili jsme to jednou v minulém století a prožijeme si to zjevně zas. Jestli to bude trvat dalších 5, 10 nebo 20 let, vám asi neřekne nikdo, ale - byť mě to osobně trápí - už jsem se zkrátka smířil s tím, že se tomu asi nedá vyhnout.
Ani to vlastně až tak pozitivně nezní, v případě aut se ale - pokud nemáte řidičák jen pár let - můžeme utěšovat tím, že jsme prožili něco výjimečného. Osobně jsem se narodil ještě v dobách hluboké totality a prožil si krásné období od 90. let do asi poloviny první dekády nového milénia, kdy se automobilismus v nově mimořádně svobodném světě rozvíjel pádivým tempem přesně v souladu s notami, které psali zákazníci. V té době to tak nepůsobilo, byly to ale zcela mimořádné časy, kdy si lidé v Česku vážili dekády upírané svobody a v žebříčku svých hodnot ji kladli mnohem výše než dnes. A celý, najednou si mnohem bližší svět se rozvíjel v duchu přerodu někdejšího socialistického bloku, který pochopitelně přinesl i obrovské obchodní příležitosti pro nezřídka strádající západní firmy.
Jak praví klasik - co jsme všechno měli, si obvykle uvědomíme až tehdy, kdy o to přijdeme, ale to samo o sobě nemusí vést jen k negativním pocitům. Trvalo to pro někoho 15, pro jiného možná 20 let, pro později narozené méně. A byť to více nebo méně skončilo, můžeme se s poznáním věcí předcházejících i následujících radovat z toho, že jsme u toho byli. Nikdo nemohl vědět, že prožíváme zlaté časy automobilového světa, a nikdo netušil, že žádné lepší nepřijdou, neboť je lidskou přirozeností očekávat stále víc. Ale dnes už víme, že to tak bylo. Sám jsem měl velké štěstí, že jsem - i díky Autoforum.cz - poznal nespočet aut v době, kdy člověka mohlo trápit nanejvýš to, že nové Audi RS4 (ovšem pořád s motorem 4,2 V8...) už nemá manuální převodovku, zatímco to předchozí ji ještě mělo. Jaká banalita je to ve srovnání s dnešním vývojem... Řadu podobných aut jsem si sám koupil, „odjezdil je” a měl z toho radost přesně takovou, o jaké mluvíval pan Mateschitz. Byly to pocity, které naprosté většině lidí dnešní auta nedovolí prožít.
Poznat tohle - a pak o to přijít - je dar i prokletí, protože lidé, kteří tohle nezažili, dnes nebudou mít problém a těmto věcem nebudou rozumět. Já to beru jako dar, ne každý v životě zažije jakoukoli podobnou éru, ať už z jakéhokoli hlediska. Můj dědeček se narodil mezi válkami, dětství prožil v protektorátu a za druhé světové, mladá léta v duchu komunistického převratu a zemřel na sklonku roku 1989. Svobodný svět prakticky nepoznal a jeho vrcholným autem byla Škoda 105 L, i když šlo profesí o člověka, který by se v jiných érách zmohl na řádově lepší stroje. V kontextu takových lidských osudů si nemíním stěžovat.
Tolik má osobní reakce na hořekování nad tím, že se posouváme k jakési elektromobilní totalitě. Ano, je to smutné, ale pokud jste mohli prožít to, co skýtaly předchozí dekády, považujete se za šťastné lidi - je spousta takových, kteří takovou „kliku” neměli. A pokud jste to neprožili, i na to se dá dívat pozitivně - nemáte srovnání a můžete se těšit na to, že jednou poznáte něco lepšího. Já už jsem asi smířen s tím, že si tento automobilový život dožiji v kubánském stylu ještě s auty, jež někdo dělal na míru těm, kteří je kupují, nikoli těm, kteří se nechají živit z peněz těch samých lidí a pak ještě zapichují vidle do soukolí jejich životů.


















Buď člověk může hořekovat nad tím, co už nemá, nebo se může radovat z toho, co mu bylo dovoleno prožít. Pokud jste - tak jako já - měli tu možnost prožít klíčové etapy svého automobilového života v dobách, kdy vznikaly vozy, jako jsou tyto, považujte se za šťastlivce. Sám se snažím na věci takto hledět... Foto: Jaroslav Vavera/Pavel Janda, Autoforum.cz
Bleskovky
Stačí skutečně velmi, velmi málo, aby nejnovější Ferrari vypadalo dokonale věrohodně jako nová Toyota
včeraBMW se hlásí o rekord z nejnáročnějšího okruhu světa. Pomalé jeho auto není, vše ostatní je ale diskutabilní
4.7.2025Čínskému SUV Ferrari za cenu Škody začaly při ostré jízdě hořet brzdy, výrobce říká, že je to úplně normální
2.7.2025
Nové na MotoForum.cz
Nejnovější články
Fiasko kdysi převratného motoru Nissanu přichází pro firmu v nejhorší možný čas, může ji přivést až do záhuby
před 10 hodinamiVědci popsali, proč se tolika lidem dělá z elektrických aut fyzicky špatně
před 11 hodinamiAž komicky silný Ariel Atom je tu po 25 letech od zrodu proto, aby vám zdeformoval obličej jako Clarksonovi. Vypadá i jede jako malá F1
včeraProdeje elektrických Fordů se dál mohutně propadají, sportovní spalovací Mustang už v USA dokonce překonává rodinný Mach-E
včeraPorsche je nepoučitelné a znovu opakuje 12 let starou chybu, tentokrát v ještě větším měřítku
včera
Živá témata na fóru
- Policejni Passaty, Superby a neoznacena merici vozidla #2 07.05. 22:25 - Truck Daškam
- Řidiči, co to mají v ruce... 07.05. 20:36 - Truck Daškam
- Porsche - vse o sportovnich modelech 07.05. 18:05 - pavproch
- Fiat a vše kolem nich 07.05. 13:46 - Stepan
- Cyklistické vlákno 07.04. 13:49 - HondaMan
- Dříve M135i, nyní ///M2 07.04. 13:31 - Vrooom
- Výběr navigace do auta 07.04. 11:40 - Josef1
- Policejní kontroly a měření 07.03. 16:53 - řidičBOB