Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Když se vytvoří kolona za nehodou či před zúžením, dá se to pochopit vcelku snadno. Ale někdy se to stane i bez jakéhokoli zjevného zádrhelu. Proč?

Pokud s autem vyrážíte do provozu častěji než párkrát do roka, museli jste to zažít. Jedete po silnici nebo dálnici a najednou narazíte na velmi pomalu jedoucí kolonu vozů či úplně stojící „štrúdl” aut. Nějaký čas v něm strávíte a čekáte, až dojedete na místo, kde je nějaké zúžení, stala se tam nehoda nebo cokoli podobného. Jenže kolona se najednou začne rozjíždět a nezmění se vůbec nic - prostě chvíli jedete rychle, pak skoro stojíte a záhy znovu jedete.

Je to nepříjemná součást pobytu za volantem, jako všechny dopravní zácpy či jakékoliv výraznější zpomalení dopravy. Je to pochopitelné, zdržují a otravují, a to zejména, když někam spěcháte. Kolik to stojí peněz, můžeme jen odhadovat, ale budou to obrovské sumy. Často máme tendenci zlobit se na silničáře, policisty blokující kvůli malému „ťukanci” dva pruhy ze tří a podobné faktory. Jenže za vznik výše zmíněných nemůže nic než sami řidiči - je to naše chování, které může samo o sobě způsobit zpomalení dopravy a které také může problémy vyřešit.

Proč se to děje, je pro některé záhadou, ale má to svou logiku. Před pár lety se japonští vědci pokusili zreplikovat hustou dopravu tak, že nechali několik aut jezdit po kruhové trati pořád dokola stejnou rychlostí. Řidiči se měli snažit udržovat konstantní rychlost a vzdálenost od auta před sebou. Žádné jiné instrukce neměli. Během minuty, jak se můžete podívat na videu níže, se ale začala tvořit „vlna zpomalení”, která se pohybovala proti směru jízdy aut. A ta postupně, bez jakéhokoli dalšího faktoru způsobila, že vozy nejprve výrazně zpomalily a později i zcela zastavily.

Důvodem bylo jen to, že udržet konstantní rychlost bez tempomatu je pro řadu lidí problém. Je to vidět i v provozu, chcete někoho předjet třeba na radary zamořené rychlostní silnici ve městě, protože jede 75 km/h. Jenže když přejedete do druhého pruhu, on najednou zrychlí na 82 km/h. Nemusí to být proto, že by vám chtěl škodit, prostě jen není dobrý v udržování konstantní rychlosti jízdy. Právě tohle je klíčovou příčinou tvorby zácp, které by nemusely vznikat - neschopnost řidičů jezdit plynule.

Proto také pravidelné hovoříme o tom, že klíčem k bezpečné dopravě není nízká rychlost, ale vysoká plynulost. Kdyby - hypoteticky - všichni nastavili tempomat na 80 km/h a nechali ho tak, žádná zácpa nikdy nevznikne. To samé by se stalo i ve 180 km/h a i když je to pochopitelně nedosažitelný ideál, poučka platí stále - čím plynulejší doprava v té či oné rychlosti bude, tím bude bezpečnější.

Proto také mohou být kontraproduktivní omezení rychlosti a dobře je to vidět na německých dálnicích. Dokud je rychlost neomezená, i relativně hustý provoz se na Autobahn poskládá a je schopen udržovat i rychlosti okolo 160 km/h. Přijde ale omezení rychlosti, někteří na něj reagují rychleji, jiní méně a rázem se s jeho začátkem vytvoří na dálnici klidně i zcela stojící kolona. Že by bylo bezpečnější, kdyby auta tímto místem projela rychleji, není třeba dodávat.

I bez těchto faktorů ale na řadě míst pozorujeme něco jako efekt motýlích křídel. Dobře je to vidět na výše zmíněném japonském experimentu s jízdou v kruhu. Drobné zpomalení postupně - a docela rychle, v tomto případě - vede k tomu, že auta třeba z 30 km/h kompletně zastaví. Na silnici to vypadá tak, že jeden zpomalí o pár km/h, druhý za ním zpomalí trochu víc, aby do něj nenaboural, třetí ještě o trochu víc - až do chvíle, kdy ten poslední a všichni za ním budou muset úplně zastavit.

Proti tomuto můžeme jako řidiči bojovat. Prvním bodem je snaha jet co nejvíce stálou rychlostí, nezrychlovat a zejména příliš nezpomalovat. Pojí se s tím také vzdálenost mezi vozidly při jízdě - máte-li před sebou třeba na dálnici 200 metrů prostoru, můžete v případě potřeby zpomalit méně nebo plynuleji, než kdybyste před sebou měli 20 metrů. Tahle vzdálenost je pochopitelně relativní např. k rychlosti jízdy, ale také k tomu, jak plynule jsou řidiči schopni jezdit.

Druhým bodem je snaha o co nejplynulejší „zipování”, tedy střídavé řazení při snižování počtu jízdních pruhů. Nejvhodnější je při něm co nejméně měnit rychlost a důsledně dodržovat střídání. A také jet co nejdéle v končícím pruhu, jakkoli to někteří řidiči budou mylně považovat za drzé či neomalené.

A konečně, proti dopravním zácpám pochopitelně pomáhá, když co nejvíc lidí nepojede autem. Samozřejmě nikoho jako nadšení řidiči nechceme nabádat k tomu, aby jezdil MHD, jenže pravdou je, že čím více lidí nechá auta doma, tím méně lidí jede auty a tím řidší provoz je na silnicích. Podle studie amerického MIT (Massachusetts Institute of Technology) se tu opakuje onen efekt motýlích křídel - když 1 % řidičů v Bostonu pojede MHD místo autem nebo nepojede vůbec, doba dojezdu autem do práce pro zbylých 99 % lidí klesne v průměru o 18 %. Což je pozoruhodný vztah.

My ale zůstaneme za volantem a raději zkusíme všechny nabádat k tomu, aby se pro ostatní nestávali umělým zdrojem kolon. Stačí málo - snažit se jet v klidu, předvídat a rychlost měnit jen tak, jak je nezbytně nutné. Jedno přílišné zabrzdění může v hustším provozu snadno způsobit kolonu, která se bude rozjíždět třeba i hodiny. Neboť jak se hustý provoz jednou zastaví, znovu do pohybu se mu chce jen velmi málo...

Zdroj: Traffic jams without bottlenecks - experimental evidence for the physical mechanism of the formation of a jam, Yuki Sugiyama a kol.

Petr Miler