Autoforum

/

Foto: Aixam

Povídání o pejskovi a kočičce zjevně nečetli autoři tohoto stroje. Mezi ingredience přidávali jednu dobrotu za druhou, až stvořili cosi nepoživatelného. To ale neznamená, že by současně nemohlo jít o vpravdě fascinující vůz.

Když se dnes řekne Aixam, člověk si nepředstaví buď nic nebo automobilku vyrábějící malé a chatrně působící krabice s motocyklovými značkami, na které stačí stačí řidičák právě na malý motocykl. Tahle firma ovšem pod značkou Mega nebo také Aixam-Mega stojí za jedním z nejpozoruhodnějších aut z úplně opačného konce spektra automobilové nabídky. Jmenoval se Mega Track, ukázal se v roce 1992 a velmi pravděpodobně jste jej nikdy neviděli, protože jich vznikla jen hrstka.

Firma Mega chtěla postavit skutečný crossover, absolutní všehochuť aut z horních pater nabídky. Šlo o jakýsi luxusní off-roadový supersport s dvanáctiválcovým motorem uprostřed. Zní to mimořádně bizarně, je to ale do puntíku pravda. Motor dodal Mercedes-Benz, takže v útrobách vozu najdeme šestilitrový dvanáctiválec M120 s atmosférickým plněním, který nabízí 390 koní výkonu a 570 Nm točivého momentu. Známý je třeba z Mercedesu S 600 generace W140, ze kterého pochází také převodovka - čtyřstupňový automat.

Chybět nemohl pohon 4x4, a tak Francouzi zapracovali na systému, který by bylo možné s tímto pohonným ústrojím spojit. Postavili svůj vlastní systém využívající viskózní spojku. To by ale pořád pro jízdu v terénu nic neznamenalo, chtělo to pořádnou světlou výšku. Řešení bylo ve vzduchovém podvozku. Běžně seděl Track 20 cm nad asfaltem, světlá výška se navíc dala zvětšit na 33 cm - to je víc než u většiny dnešních SUV.

Pohon všech kol pomáhal samozřejmě i trakci, ale použitý motor byl přesto ve své době ekvivalent jaderného reaktoru. Track dostal dvacetipalcová kola a vzadu byly pneumatiky o šíři 325 milimetrů, aby veškerý výkon na asfalt dostaly. Důvod, proč se kola tak velká nezdají, je ten, že celý Track je gigant, ač se tak z některých fotek nemusí zdát - na délku má 508 cm, na šířku 222 cm a rozvor má 3 115 milimetrů. Vedle tradičnějších strojů Aixamu působí jako Goliáš vedle Davida.

Interiér je stejně rozmařilý jako všechno ostatní. Hýřil drahými materiály, komfortními funkcemi a maximem komunikační výbavy své doby, takže nechyběl ani palubní telefon. Navíc nebyl zrovna malý - kabina dostala celkem čtyři sedačky, přičemž ty zadní nebyly vyloženě nouzové. K tomu připočtěte zmíněný obří motor a pohon všech kol a ani se nelze divit hmotnosti tohoto stroje - zhruba 2 300 kilogramů.

Přesto díky na svou dobu ohromnému výkonu zrychlil na stovku za nějakých 5,8 vteřiny a maximálka byla omezena na 250 km/h. V roce 1992 mnoho aut rychlejších nebylo, zejména ne takových, které uměly zároveň jezdit v terénu, byl to opravdový extrém mezi extrémy, spojení maxima všeho, co lze v jednom autě spojit. Jako supersport se ostatně tvářil i na pohled, alespoň od půlky nahoru. Kdybyste ho posadili takových 10 cm nad asfalt a dali mu normální kola, nijak výrazně se nebude lišit od ostatních podobných aut 90. let. Je nízký (i se světlou výškou 20 cm je vůz vysoký jen 140 cm), má krátkou příď, nasávací otvory po stranách a velké křídlo na zádi.

Kdo by čekal, že taková bláznivost osloví všechny boháče světa a jen sultán Bruneje si jich koupí aspoň 20, mýlil by se. Automobilový dort od pejska a kočičky ohromil jen pár hodně vyhládlých psů a vyrobila se jej nakonec jen hrstka - přesně pět kusů. Ne pět set nebo alespoň padesát, prostě jen pět. Cena ostatně začínala na 2 milionech francouzských franků, tehdy asi 10,6 milionu korun, což byly v roce 1992 ohromné peníze. Pro srovnání - Bugatti EB110, v roce 1991 nejrychlejší auto světa, stálo tehdy cca 12,4 milionu korun. Asi i proto se oněch pět Tracků vyrobilo v průběhu tří let, tak dlouho bylo nutné na oněch pět kupců čekat. Poslední kus vyjel z továrny v roce 1995 a dnes na ně lze občas narazit v ulicích jižní Francie a Monaka, máte-li opravdu velké štěstí.

Zdroje: Autoforum, Aixam

Petr Miler