Autoforum

zvětšit fotografii /

Už nemá smysl se ptát, zda je nová i30 dobrým autem. Otázkou je, co vše bude muset VW provést s novým Golfem, aby se Korejci vyrovnal.

Překvapit dvakrát tímtéž není možné, to jen Karla Gotta už sedmatřicetkrát překvapilo, že vyhrál Zlatého slavíka. Proto jsem po loňském kontaktu s novým Hyundai i40 čekal také od nové i30 mnohé, zvlášť když ani první generace nebyla vůbec špatným autem. Přesto má očekávání Hyundai (a koukejte si dát pár facek, pokud jste to přečetli jako „hjundaj”, je to „hjondé” s důrazem na é, něco jako „nindžá” ve filmu Taxi 2...) překonalo, a to snad ještě o větší kus, než bych si před testem dokázal představit.

Možná na tomto místě očekáváte obvyklou povídačku o tom, jak obrovský kus cesty za poslední léta korejské značky ušly. Ano, ušly, ale nepovažuji to za nic až tak mimořádného. Je třeba si říci, že mizerná a dobrá Hyundai dělí minimálně nějakých 15 let času, a to není málo. Za stejnou dobu se třeba z Golfu I stal Golf III a zkuste si tato auta srovnat? Pokrok mezi nimi je ohromný.

Navazuji tím na můj nedávný článek o lesku a bídě dnešních aut, ve kterém jsem hovořil o tom, že vývoj klíčových součástí aut, rozumějte jejich technické podstaty, se v poslední dekádě zastavil. To neplatí jen pro BMW nebo jiné špičkové výrobce, ale i pro ty obyčejnější. Jak moc velký posun znamená třetí generace Focusu proti té první, nebo šestá generace Golfu proti té čtvrté? V lecčems nemalý, v mnoha ohledech ale minimální, nulový nebo dokonce záporný. Za takové situace je snadné dohánět náskok a přesně to se lidem od Hyundai podařilo. Nemuseli dělat nic zvláštního, dělali jen to, co jejich konkurenti dělali v předchozích dekádách a teď to dělat přestali: výrazně lepší auta než dříve.

Tím ale nechci bagatelizovat úsilí Hyundai. Samo se konec konců nestane nic a Korejci udělali více než jen to, co museli. Na i30 je vidět spousta pečlivé práce a smyslu pro detail, který konstruktérům mnoha konkurenčních aut chybí. Tak se na to všechno pojďme podívat.

Recyklovaná kráska

Už kdysi jsme na základě prvních zveřejněných fotografií označili novou i30 za krásnou a ani po delší době strávené v její blízkosti nemusím tento pohled korigovat. I přes menší (ale jinak veskrze prospěšná, jak brzy poznáte) kola než ta, která byla použita na prezentačních fotografiích, vypadá korejská novinka zepředu hodně atraktivně a i v nevtíravé modro-šedé metalíze byla schopna pravidelně přitahovat pozornost kolemjdoucích.

Je to pozoruhodné o to více, že tvary přídě jsou dosti komplikované a chce se říci i „korejské”. Velké množství všemožných elips, kudrlinek, a snad až teatrálně protažených tvarů nedává odděleně smysl, všechny dohromady ale prostě vypadají dobře, navíc jedinečně. Nikdo z konkurence na podobný design nesází.

I když uznávám, že spojení i30 a krása není nemístné, musím říci, že jde o krásu poněkud recyklovanou. Prakticky úplně stejné nápady Hyundai opakuje na všech nových i faceliftovaných modelech a jsem docela zvědavý, jak moc budou odolávat zubu času. Jakási vzhledová unifikace napříč modelovými řadami sice dnes není v automobilovém světě ničím mimořádným, to spíše naopak, většina konkurentů ale opakuje jednoduchost. Hyundai opakuje složitost a to je přinejmenším odvážné.

Vše výše zmíněné ale platí jen o přední polovině auta, na zádi jakoby designéři nevěděli, jak všechny ty rozevláté kudrlinky pochytat a rozumně je zakončit. I když na první pohled vyhlížejí zadní partie podobně jako u i40 kombi, u většího modelu se vše podařilo „uzavřít” s jistou ladností, u i30 nikoli. Zejména koncová světla vypadají svou barevností dosti obyčejně svými tvary prostě zvláštně.

Třeba se vám to líbí, ale mám pocit, že zatímco předek bude obdivován, zadek maximálně tiše tolerován. Výhodou i30 ale je, že nad dojmy diváků z její vizáže může s klidem mávnout zrcátkem. Její přednosti spočívají v něčem úplně jiném.

Pečlivě vyladěný interiér

Že v i30 něco nehraje, nebo to hraje až moc dobře, pochopíte už po prvním nasednutí a vlastně to nemusí být ani za volant. Možná si vzpomenete na video s šéfem Volkswagenu, který při prohlídce i30 na loňském autosalonu ve Frankfurtu nemohl pochopit, jak se Hyundai podařilo udělat tak lehce a tiše pracující mechanismus nastavování sloupku řízení. O čem mluvil pochopíte uvnitř i30 hned, ať se dotknete prakticky čehokoli.

Už otevření a zavření dveří udělá dojem - jejich mechanismus jde neobyčejně lehce, tiše a měkce. Do i30 jsem přesedl z F30 (tedy nového trojkového BMW) a i v Mnichově by dali miliony za to, kdyby věděli, jak udělat takové dovírání dveří s rozumnými náklady, bez nichž to u Hyundai jistě nešlo. Práce s „vrátky” F30 působí ve srovnání s tou samou operací v i30 jako mydlení obrovským kladivem do kovových hřebů vedle čištění mamutí šíje paleontologickým kladívkem. A to včetně zvukového projevu.

Pozoruhodné přitom je, že uvnitř vozu takto funguje prakticky všechno, čeho se můžete dotknout, s čím můžete hýbat. Nejen „profláklé” nastavení sloupku řízení nebo významné části jako schránka před spolujezdcem, ale i prkotiny jako stropní přihrádka na brýle. Chod jejího mechanismu je tak neuvěřitelně jemný, že vás bude bavit si s ním sem tam jen tak zacvakat.

Toto jistě není náhoda, je to projev nesmírné péče o detail. I když zrovna tyto záležitosti auto autem nedělají, pocit z něj vytvářejí velmi úspěšně a naznačují, s jakými ideály byla i30 stvořena. Jak totiž uvidíte ještě v několika případech za chvíli, pečlivost konstruktérů nezačala a neskončila u přihrádky na brýle. Je to jen vrchol pyramidy, která i30 dělá tím, čím je.