Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Čekali byste, že Clarkson bude unešen z jakékoli Dacie? Asi ne. Přesto jeho argumentace stojí za pozornost, neboť výjimečně není postavena jen kolem jeho emocí, které Dacii stěží uznají.

Nová Dacia Duster je hit, o tom nemá smysl zdlouhavě debatovat. Už její předchozí generace se prodávala výborně a odbyt té nové je dnes ještě o desítky procent vyšší, než byl v jakékoli fázi existence prvního provedení. Navíc se nenabízí jen v Evropě a jen jako Dacia. Je tak nanejvýš pravděpodobné, že se tento vůz ve všech svých provedeních stane znovu nejprodávanějším modelem koncernu Renault-Nissan. A to je docela úspěch na produkt automobilky, která byla ještě v minulé dekádě považována za stěží životaschopný relikt východního bloku.

Teď se vůz dostal do rukou Jeremyho Clarksona, kterého podobné věci nezajímají. Na vůz se podíval svým pohledem a nedá se říci, že by byl od první chvíle negativně zaujatý. Začíná naopak pozitivně úvahou nad tím, co by si nekoupil použité.

„Existuje spousta věcí, které bych nerad koupil použité. Spodní prádlo. Laptop. Matrace. Kartáček na zuby. Nebo štětičky, které lidé používají, aby dostali špínu z uší. Tento seznam pokračuje dál a dál. Ale co auto?” ptá se úvodem Clarkson a dostává se k tomu, že ani ojetý vůz není taková výhra, jak na mnohé působí. „Může vypadat a dělat dojem nového vozu, ale pod slupkou takový není. Protože každý - dokonce princ Philip a Joana Lumley - smrkají. A každý sroluje to, co vyndal, do kuličky, kterou odloží vedle sedačky, kam při úklidu nedosáhne ani ten nejlepší stroj Dysonu. Takže používat vaše nové-ojeté auto jako nástroj, který vás vezme do práce, je stejné jako si utírat zadek použitým toaletním papírem. Nechutné,” pokračuje Clarkson.

Právě tím se dostává k Dusteru, neboť za 260 tisíc Kč (u nás, ale ve Velké Británii je to velmi podobné) nabízí zbrusu nové auto s tříletou zárukou a vonícím, nikdy nepoužitým interiérem. A to je podle Clarksona výjimečná hodnota za peníze. Není to prý něco jako Happy Meal nebo koupě novin, do kterých píše, ale úplně jiná liga.

„Budete si myslet, že celou tuhle věc musí vyrábět děti otrocky pracující ve vietnamské továrně z recyklovaných obalů na cédéčka, ale není to tak. Ve skutečnosti je Duster vyráběn pár lidmi, kteří stále žijí v Rumunsku s pomocí nástrojů a dílů, které už nepotřebuje mateřský Renault. Pod slupkou Dacie se v podstatě nachází staré Clio. A na tom není nic špatného. Staré Clio bylo docela pěkná věc, také bezpečná, ve své době,” pokračuje pozitivně Clarkson. Tím ale jeho chvála víceméně končí.

Jednak se mu nelíbí motor, kterým v testovaném autě byla atmosférická 1,6. „Nabízí 114 koní, což nezní zle, a 156 Nm, cože působí také přijatelně. Jenže není. Na šestku na dálnici už auto vůbec neakceleruje, pokud nejedete z kopce, kdy zrychlení obstará gravitace. Co děláte s vaší pravou nohou, je irelevantní. Pro vyřešení problému musíte podřadit na čtyřku, což vaší pravé noze vrátí kontrolu nad situací, zvuk se ale změní z nepříjemného na ohlušující jako při poslechu Grateful Death (rocková kapela - pozn. red.),” říká nekompromisně britský novinář.

Možná si nyní říkáte, že Duster není auto na dálnici a jinde se bude cítit lépe, ani s tím ale Clarkson nesouhlasí. „Ve městě je to dokonce větší problém. 'Moje' auto mělo pohon 4x4, jenže místo redukční převodovky, která by byla na Dacii příliš drahá, se automobilka pokusila vytvořit stejný dojem použitím krátkých prvních dvou převodů. To ve výsledku znamená, že na trojku musíte řadit asi při 6 km/h. Po chvíli jsem si zvykl rozjíždět se na dvojku, dokud mi krev nestříkala z uší, a pak přejít na trojku, kdy byl obnoven normální režim. I čtyřka byla v pořádku, pak se ale vyplatilo jít rovnou na šestku, což znamená, že pětka je k ničemu,” komentuje zvláštní poskládání převodů Jeremy C.

„Nikdo nikdy tedy nebude řídit Duster jemně. Nebo tiše. Nebo bez toho, aby důstojnost řidiče zůstala celá. Auto má charakter lampy u silnice nebo pračky. Dovolte mi to shrnout takto: Nikdo nikdy nedá Dusteru žádné roztomilé jméno,” přiostřuje Jezza a dodává, že auto vlastně ani nejede. Stovka za 12,9 sekundy je prý „rok v lidském životě” a maximálka 169 km/h by neměla překvapit, neboť „za auto s cenou z roku 1956 prostě dostanete maximálku z roku 1956”.

Čekáte tedy - jako většinou - smířlivý závěr s ohledem na velmi nízkou cenu? Od jiných byste se jej možná dočkali, od Clarksona nikoli. Celý týden testování prý před jinými omlouval chování auta i jeho otřesný vzhled daný zlatým lakem s tím, ať mu někdo ukáže jiný pětimístný off-road s tříletou zárukou a pohonem 4x4, který stojí necelých 260 tisíc korun (v Británii 10 tisíc liber). Když si ale sednul k počítači, aby napsal recenzi, zjistil krutou pravdu - za onu nízkou cenu se prodává pouze předokolka tříválcem, zatímco „jeho” auto bylo o víc jak polovinu dražší. Navrch se připlácí dost peněz a onen příšerný zlatý lak a dokonce i za mapy navigace pro západ Evropy. „Takže když Dacii nedáte 90 liber, dokáže si najít cestu jen do Lotyšska?” ptá se Jeremy Clarkson.

„Tento bolestivě pomalý, obtížně ovladatelný a ne obzvláště atraktivní starší Renault v obleku Ilieho Nastaseho ve skutečnosti stojí skoro 16 000 liber (460 tisíc Kč). A to je směšné,” dává Dusteru poslední ránu Clarkson. Vlastně ne, ještě jednu mu přidává: „Je mi líto, ale radši bych si koupil použitý Range Rover Evoque, BMW X3 nebo Audi Q5 a strávil několik dalších let ježděním do práce a z ní na něčích 'hnědých čárách' v zahradě jeho zaschlých soplů,” uzavírá svou recenzi Clarkson. A v pozitivním duchu naznačuje snad jen to, že si můžete pořád ještě koupit základní model s pětistupňovou převodovkou a navigací jen pro východ Evropy (tedy, spíše žádnou navigací) a chlubit se tím, že máte nové auto za 260 tisíc...

Zdroj: The Sunday Times Driving

Petr Miler