Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Kirill Levčenko se svými kolegy z UCSD rozklíčoval konkrétní kód, který TDI z řady EA 189 umožňoval obcházet testy. Žasne nad jeho sofistikovaností.

Na počátku kauzy Dieselgate byla snaha ušetřit peníze za vývoj a výrobu pokročilých systémů, jež by Volkswagenu umožnily prodávat skutečné „čisté diesely“. Německá automobilka však nechtěla investovat do selektivní katalytické redukce (SCR), tedy technologie založené na vstřikování roztoku močoviny AdBlue do výfuku, což mění NOx na dusík a vodu. Tato technologie by vozy zdražila pro ni a tedy i pro zákazníky, a tak místo toho nasadila software, který dokázal detekovat, zda u vozů osazených motory TDI EA 189 dochází k oficiálnímu měření a přizpůsobil tomu chod motoru.

To motorům umožnilo získat oficiální certifikace, byť ve skutečnosti k tomu měly daleko. Jakmile vozy Volkswagenu opustily laboratoře, emitovaly až 40krát vyšší emise NOx, než bylo ve Spojených státech dovoleno. Původem ruský vědec Kirill Levčenko, který nyní působí v rámci Kalifornské univerzity v San Diegu, se svými kolegy dokázal najít a popsat fungování konkrétního kódu, který identifikoval moment podrobení vozu emisnímu testeu a přizpůsoboval mu jeho fungování.

Levčenko a jeho tým pracoval na odhalení softwarového kódu zhruba rok a nakonec se jim „povedlo nalézt předmět doličný. Našli jsme onen systém a zjistili, jak byl používán.“ Nešlo ovšem o jednoduchou práci, neboť tým prozkoumal 900 variant kódu. Zjistil, že 400 z nich zahrnuje informace, kterak obcházet emisní testy. Kód je využíván celou řadou aut od Audi přes Škodu či Seat až po Volkswageny Golf, Jetta nebo Passat.

Specifická část kódu byla označena jako „akustická podmínka“ - tedy zdánlivě jako systém, který kontroluje zvuk motoru. Ve skutečnosti se však jednalo právě o software, který dokázal identifikovat až 10 různých profilů existujících testů. Spouštěcím mechanismem tedy bylo zjištění řídicí jednotky, že vůz bude procházet testem. V té chvíli byly aktivovány systémy redukující emise, které srazily míru NOx na legislativou vyžadovanou úroveň.

Právě proto, že systém dokázal zareagovat na specifické laboratorní podmínky a nebyl po celé roky odhalen, mluví Levčenko o „bezpochyby nejkomplexnějším podvodném zařízení v celé automobilové historii“. Zároveň zmiňuje, že jeho tým nalezl i o dost méně sofistikovaný software u Fiatu 500X. V případě italského softwaru přitom palubní počítač umožní redukci emisí po 26 minut a 40 sekund od nastartování motoru. Pokryta je tak doba, po jakou všechny myslitelné emisní testy probíhají.

Dle odborníků vyrobila řídicí jednotky pro obě značky společnost Robert Bosch, VW i Fiat však následně software uzpůsobily svým potřebám. To dle Levčenka nebylo zase až tak náročné, podmínky emisních testů jsou totiž veřejně přístupné. Po jejich detekci může být upraveno chování vozu - v případě Volkswagenu přitom systém reagoval na celou řadu faktorů, třeba vzdálenost, rychlost či dokonce úhel natočení volantu.

S ohledem na tuto komplexitu proto Levčenko dodává, že je třeba obměnit procedury, které jsou s měřením emisí spojeny. „Testy na dynamometru totiž již nadále nejsou dostatečné.“ Od nového cyklu RDE ale výrazné zlepšení neočekáváme, stále je totiž umožněno jeho obcházení - kupříkladu za účelem ochrany pohonné jednotky. Jsme tedy zvědavi, zda následné zkoumání nových motorů neodhalí další podvody.

My se na závěr krátce přesuneme do Francie, kde tamní vláda měla dle listu Le Monde plánuje vyměřit Volkswagenu pokutu za podvádění ve výši 19,7 miliardy Eur (cca 522,3 mld. Kč). Tato suma přitom odpovídá 10 procentům obratu Volkswagenu z let 2012, 2013 a 2014, přičemž procentuální výše je maximem, jaký zákon umožňuje v případě firemních podvodů.

Na oficiální potvrzení této informace se stále čeká, stejně jako na odezvu právníků Volkswagenu. Dá se ovšem předpokládat, že pokud automobilka skutečně nemalou pokutu dostane, pak lze očekávat odvetu německé vlády vůči francouzským vozům. Zejména pak oproti Renaultu, který byl při podvodech taktéž opakovaně přistižen, byť vše zatím popírá.

Zdroj: Phys.org

Petr Prokopec