Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) V roce 1982 vyjel z dílen Autodelty parádní vůz, který měl být základem speciálu skupiny B. Bohužel jen měl, výrobu nezažil.

Je tedy pěkné, že Alfa v dnešní době dokázala postavit takový vůz jako 4C, v minulosti ale měla sportovních modelů v nabídce mnohem víc. A tomu byla úměrná i její sláva. Byla dobrá na závodních drahách a běžným řidičům servírovala auta, která navzdory často pochybné spolehlivosti dokázala chytnout za srdce. Co má v současné době v nabídce, nemá s těmito kořeny společného prakticky nic. Bezmezně věřit, že jí může rychle spasit nový koncern FCA, není na místě, ale snad jsme jen přehnanými skeptiky. Raději se vydejme v čase zpátky a pojďme si připomenout vůz, kterého není podle našeho názoru o nic menší škoda.

V minulém článku o zajímavém dvoumotorovém modelu z roku 1974 jsme se dostali k názvu Alfasud. Jednalo se o výrobní závod vybudovaný Alfou Romeo v Pomigliano d'Arco na popud italské vlády pro rozvoj jihu za účelem zastavení migrace lidí na sever Itálie za prací. Modely Alfasud se pyšnily titulem prodejně nejúspěšnějších vozů Alfy Romeo tehdejší doby, neboť našly v letech 1972 až 1989 přes milion majitelů.

Navzdory takovému množství jsou v dnešní době pěknou raritou, neboť většinu už dávno pohltila rez. S korozí se už pomalu rodiy a traduje se, že stoprocentní auta nedostávali ani novopečení majitelé. Na vině byly údajně nekvalitní a špatně skladované či nedostatečně chráněné panely karoserie, jejichž aplikaci nedokázal zabránit ani Giorgetto Giugiaro, který navrhoval design.

Zcela nejlépe ze všech možných Alfasudů jezdila sportovnější verze Sprint z roku 1976 (vzniklo 121 500 kusů), která se mimo jiného stala podkladem pro závodní model Sprint Trofeo v němž závodili především nastupující jezdci. Alfa Romeo měla s Alfasudem ovšem daleko větší ambice. Zamířila proto k závodnímu oddělení Autodelta, aby odstartovala svojí kariéru v legendárním rally skupiny B, kde hodlala konkurovat takovým jako bylo Audi Quattro nebo Lancia 037. Výsledkem snahy se měl stát Alfasud Sprint 6C, který sliboval zajímavou podívanou.

Dvoumístný prototyp z roku 1982 dostal do vínku krátkozdvihový motor V6 o objemu 2,5 litru z modelu GTV, který trůnil podélně za sedadly před zadní nápravou. Úhel rozevření válců 60 stupňů, vstřikování Bosch L-Jetronic ani kompresní poměr 9,0:1 nakonec společně nevydolovaly více než 158 koní (při 5 600 otáčkách), ale na druhou stranu se nejednalo o finální hodnotu a ani motor. Co je zajímavější, vůz vážil ve výsledku jen 990 kilogramů, tolik dnes ukážou na váze leda ty nejprťavější supermini s tříválcovými nedochůdčeti. Taková slova na adresu konceptu nebylo možné vyřknout - se 160 koňmi na tunu ostatně nebyl slabý ani tak a s uspořádáním transaxle (poháněna tedy byla pochopitelně zadní kola) a pětistupňovou manuální převodovkou sliboval dost zábavy. Ve výsledku to všechno dohromady stačilo na solidní dynamiku korunovanou maximální rychlostí 215 km/h.

Karoserie byla přepracována v závodnickém duchu a 6C dostalo tedy nejen rozšířené blatníky, ale také integrovaný spoiler na záď, který měl na starost lepší přilnavost zadní nápravy. Vpředu se podvozek vychloubal zavěšením McPherson, vinutými pružinami, zatímco vzadu bylo údajně taktéž nezávislé lichoběžníkové zavěšení, přičemž na všech kolech byly kotoučové brzdy. Koncept stál na patnáctkách s širšími pneumatikami (205/50 VR15) a všichni už se mohli jen třást na to, jak bude vypadat homologační model pro běžné silnice.

Jenomže nedostatkem financí, který začal Alfu pronásledovat již tehdy, byla automobilka nucena vývoj zastavit už v rané fázi. Nic jiného než dva prototypy světlo světa nakonec nespatřilo, což je věčná škoda. Alfa se navíc možná obávala i toho, že by ani se závodní verzí vybavenou pouze zadním pohonem příliš parády neudělala, a tak dostal vůz definitivní stopku. Podle dobových zdrojů se měl závodní speciál vychloubat třílitrem o výkonu 300 koní a je vážně škoda, že nebyl později k vidění při závodech proti Renualtu 5 Turbo a dalším dnešním legendám. Sprint 6C by mezi nimi zářil minimálně svou vizuální atraktivitou.

Zmínil jsem se o dvojici exemplářů, které také nejdete ve fotogalerii. Ten opravdu původní byl nafocen v roce 1982 na okruhu v Monze a poznáte ho podle chybějících mlhovek a sdružené koncovky výfuků a také dle decentnějších a citelně originálnějších sedadel v červenějším interiéru. Druhý si vyrobila automobilka jako výstavní exponát a ten si s sebou vozí po nejrůznějších výstavách veteránů, jako je například Retromobile. Více parády už s ním bohužel nenadělá...

Video z Retromobile 2008

Adam Šrámek