Autoforum

/

Foto: Tatra

Méně znalí mohou na první pohled nad kolekcí tohoto muže ohrnout nos, je plná aut relativně neznámých jmen. Jenže po chvilce povídání s ním dojdete k závěru, že přesně tohle vlastně chcete také.

Pokud přijde řeč na některou z působivých automobilových sbírek, může si člověk pomalu vsadit na to, že v jejím středu budou výjimečné modely značek jako Ferrari, Lamborghini či Porsche. S tím je ovšem vedle jisté tuctovosti svého druhu spojený ještě jeden zásadní problém - takové kolekce mívají ohromnou hodnotu. Jejich majitelé se pak kvůli tomu pomalu bojí každého smítka prachu, aby nepoškodilo originální lak. Že by je poté brali na projížďky na silnici či dokonce po závodních okruzích, o tom ani nepřemýšlí. Jediná chybka totiž snadno může vést ke ztrátě desítek milionů korun.

Charles Gould je ale sběratelem z jiného těsta. Do jeho kolekce zvané Gould's Matchbox Motors Microcar Museum totiž nespadají žádné drahé supersporty, místo toho se specializuje na mikroauta, jaké svého času vyráběl třeba německý Messerschmitt. Ten byl v průběhu druhé světové války proslulý svými letadly, po ukončení bojů však nemohl v letecké branži pokračovat, a proto se přesunul k silničním vozům. Těm nicméně ponechal kokpit, kde posádka seděla v tandemu za sebou.

Mikroauta jsou specialitou hlavně francouzských, britských či německých automobilek, i proto se Gould zaměřuje hlavně na vozy z Evropy. Jedním z klíčových aut v jeho sbírce je přesto Tatra 603 z roku 1968, se kterou je spojený docela jiný příběh. Její předchozí majitel ji totiž koupil v Praze a následně nechal zrenovovat. Poté s ní po vlastní ose přejel až do německých Brém, odkud vůz zamířil nejprve do Baltimoru a následně na Pebble Beach, kde ovšem na přehlídku aut nemohl kvůli formalitám.

Gould o ni měl velký zájem, s majitelem se ovšem nedohodl na ceně. Ten poté vůz nabídl v aukci, přičemž shodou šťastných náhod byl Gould nakonec tím, kdo přišel s nejvyšší nabídkou. Jak dále uvádí, víceméně jediný technický problém je s komplikovanou převodovkou, kdy na čtyřstupňovém manuálu nejde zařadit dvojka. Podle ostatních majitelů českého kolosu má ale ve výsledku štěstí, neboť mu fungují tři další rychlosti, což je snadno o dvě tři víc, než mají k dispozici oni.

Již z vyprávění o Tatře a třeba způsobu, jakým kopřivnická automobilka přistupovala k renovacím (daný vůz zamířil na běžnou linku, kde dostal i mnohé novější díly jako třeba čelní masku), je patrné, že Gould je chodící encyklopedií. O každém svém voze toho ví pomalu víc než jeho tvůrci, mimo jiné právě proto, že s nimi on i jeho žena Nancy, pravidelně jezdí. A co víc, bez problémů nechávají svézt pomalu každého, kdo si o to řekne.

Jejich nadšení pak ostatně přešlo i na jejich dvě dcery, které mimo jiné závodí na motorkách. Cílem Gouldů je zachovat tato auta, která nejsou tak slavná jako 250 GTO, Miura či 911, pro příští generace. K prodeji tak rodina přistupuje jen velmi zřídka a víceméně pouze tehdy, když je třeba zafinancovat koupi dalšího vozu, který je pro ni přitažlivější. To je skoro dojemný přístup.

Stejně tak lze nicméně Charlese a Nancy považovat za zdroj inspirace, neboť pokud vám koluje v žilách místo krve benzin, ve finále zjistíte, že přesně tohle je sbírka, kterou by každý nadšenec chtěl. Dá se totiž využívat přesně k tomu, k čemu měla ona auta sloužit. Gould jich má hned dvě plné haly, v té druhé jsou ovšem teprve rozpracované projekty, které čekají na své dokončení. Takový „důchod“ je pro nás zhmotnělým snem.

Zdroj: Hagerty@YouTube

Petr Prokopec