Autoforum

/

Foto: RM Sothebys, tiskové materiály

Ještě před pár roky to bylo nemyslitelné, ale dnes za nejdražší auta všech dob neplatí stroje z Maranella, nýbrž ty ze Stuttgartu. A ani naprosto mimořádné 250 LM č. 5893 na tom nedokázalo nic změnit, i když levně svého nového majitele opravdu nevyšlo.

Po dlouhou dobu platilo, že pokud se někde v prodeji objevilo Ferrari 250 GTO, byl z toho rekord. Automobilka totiž v 60. letech minulého století vyrobila jen šestatřicet exemplářů, přičemž zájemců o ně je mnohonásobně více. Každý z nich je tak ochoten sáhnout do kapsy opravdu hluboko, jen aby z něj mohl udělat středobod své sbírky. Rekord přitom padnul v roce 2018, kdy se šasí č. 4153GT prodalo za 70 milionů dolarů, tedy dle stávajícího kurzu za zhruba 1,7 miliardy korun.

Co ovšem před sedmi lety stačilo na titul nejdražšího auta, dnes stačí pouze na druhé místo. To první od roku 2022 okupuje Mercedes-Benz 300 SLR Uhlenhaut Coupe, který muzeum německé automobilky prodalo za neskutečných 135 milionů Eur (3,4 miliardy korun). Před pár dny pak ve Stuttgartu došlo na další zajímavou aukci, v jejímž středobodu byl pro změnu závodní Mercedes W 196 R. Na ten ovšem novému majiteli stačilo „pouze“ 51,155 milionu Eur (1,28 mld. Kč).

Ferrari 250 GTO tedy sice nadále zůstává na pódiu, nicméně z obou stran je již obklíčeno Mercedesem. Až za třícípou hvězdu se totiž nastěhoval i další výjimečný koník z Maranella, který byl vydržen tuto středu v Paříži během aukce pořádané společností RM Sotheby's. Za model 250 LM totiž nový majitel zaplatil 34,88 milionů Eur (874,14 mil. Kč), což je vlastně v daném kontextu pakatel. Zvláště když jde o vůz, který v roce 1965 vyhrál závod 24 hodin Le Mans.

Je přitom zajímavé, že stejně jako v případě Mercedesu W 196 R bylo i vlastníkem tohoto Ferrari muzeum v Indianapolis. To při prodeji třícípé hvězdy zmiňovalo, že získaná suma mu pomůže udržet při životě zbytek kolekce čítající přes 180 závodních aut. Evidentně ale i 1,2 miliardy korun bylo málo, nově tedy renovátoři mohou počítat s mnohem vyšším rozpočtem. Jen trochu ubývá důvodů, proč vlastně muzeum navštívit, když se jeho největší hvězdy stěhují.

Ferrari 250 LM přitom bylo automobilkou zamýšleno jako nástupce verze GTO. Značka jej odvodila od závodního speciálu 250 P, přičemž majitelé mohli počítat jak s registrační značkou, tak s novinkou mohli nastoupit do podniků kategorie GT. Z toho důvodu ostatně vůz oproti výchozímu prototypu dostal pevnou střechu. Disponovat pak měl i jeho třílitrovým motorem V12, všem FIA v roce 1964 odmítla vůz homologovat, načež jej značka přihlásila do vyšší kategorie.

Z toho důvodu nebylo vyrobeno původně plánovaných 100 kusů, nýbrž pouze dvaatřicet. Všechny až na první exemplář pak byly osazeny 3,3litrovou jednotkou z modelu 275 P, načež by logicky měly nést označení 275 LM. Enzo Ferrari však rozhodl, že homologaci pomůže zachování původního názvu. To se evidentně povedlo, načež mohlo šasí č. 5893 zamířit v roce 1965 na okruh Le Sarthe, kde jej Jochen Rindt a Masten Gregory dovezli do cíle na prvním místě.

Pro Ferrari šlo o poslední celkové vítězství v Le Mans až do roku 2023, jakkoliv jej na kontě měl severoamerický tým NART a nikoliv tovární Scuderie. Rindt a Gregory však měli přímou podporu automobilky. Samotné šasí č. 5893 je navíc jediným Ferrari, které se kdy zúčastnilo hned šesti 24hodinových závodů, kromě trojího vystoupení v Le Mans má na kontě také tři starty v Daytoně. Je tak vlastně překvapivé, že cena nevyšplhala výše.

Zdroj: RM Sotheby's

Petr Prokopec