Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nejen Sověti a později Rusové budovali flotilu bizarních aut schopných poradit si i s neřešitelným. Ledovému království obou polokoulí se nejlépe postavila americká Sno-Cat.

Sovětský svaz byl v dobách své největší slávy zdrojem výstředních strojů schopných pohybu v téměř nemyslitelných podmínkách. Komunistická vládní garnitura tehdy nutila schopné konstruktéry vyvíjet nezastavitelné všudychody, které v takové míře nevznikaly v žádném jiném koutu světa.

Bylo to nezřídka kruté, automobilový svět tím ale byl obohacen o děsivě vyhlížející vozy sloužící v těžko přístupných oblastech. Neprůchodný terén však není jen doménou Sibiře či Dálného východu, také zbylé části světa se vyznačují přírodními podmínkami, se kterými se lidé snažili vypořádat s volantem v ruce. Sice ne tak intenzivně, jako Sověti nebo Rusové, ale přece.

Část severoamerického kontinentu, která je pravidelně pokrytá sněhem, dala za vznik rodině svérázných pásáků jménem Tucker Sno-Cat (Snow Cat, Sněžná kočka). První zástupce přišel na svět v polovině minulého století v Oregonu a vyznačoval se nezvyklou konstrukcí se dvěma lyžemi vepředu a pásy vzadu. Další varianty už měly čtyři nezávislé sady pásů v podstatě nahrazující kola, jejichž flexibilita postupně nabrala extrémních podob.

Auto díky nim dokáže jakoby skákat přes rozličné průrvy, které se zdají být autem nepřekonatelné. Svým pohybem tak někdy připomíná kočku, odtud i jméno stroje. Během vývoje se testovalo mnoho provedení, zkoušely se různé variace pohonu a počtu dveří, zapojovaly se odlišné počty pásů a měnilo se jejich uspořádání. Nejvíce se ale osvědčily Sněžné kočky se čtyřmi stopami, které byly hojně používány i během cest do vzdálené Arktidy či Antarktidy. A právě polárních oblastech a dodnes fascinují tím, jaké nástrahy dokážou překonat.

První verze požívaly techniku převzatou od stavebních strojů, tedy ocelové pásy obíhající kolem dutých kovových pontonů. Problémy se zanášením a zamrzáním přiměly konstruktéry podvozek otevřít a začít používat gumu. Jako nejlepší se časem ukázal systém zavěšení s gumovými pásy s železnými záběrovými lištami a řadou malých pojezdových koleček. Princip pohybu Sněžné kočky vpřed se ustálil, evolucí pak prošly už jen materiály. Dnes se v USA prodávají nové verze s inovovanou technikou, princip ale zůstává stejný.

Kabina může být konfigurována více způsoby, záleží vždy na určení každého vyrobeného vozu. Přizpůsobují se počty dveří, velikost pásů, místo uvnitř i výkon motoru. Například série 500 zanechává mimořádně široké stopy, protože na korbě může vézt těžký náklad těmi nejnáročnějšími podmínkami.

Důkazem výjimečnosti sněžných koček se stala jejich účast na první trans-antarktické expedici v roce 1957. Anglický průzkumník Sir Vivian Fuchs použil čtyři speciálně připravené modely Sno-Cat 743, z nichž jeden byl vrácen do Velké Británie a v současné době je vystaven v londýnském vědeckém muzeu, druhý exemplář je k vidění v Christchurch na Novém Zélandu, třetí stojí jako exponát v Kalifornii. I když jsou dnes Sněžné kočky morálně přes 60 let staré, jsou dodnes považovány za extrémní vozidla do nehostinných oblastí, kterým se hned tak něco nevyrovná.

Mirek Mazal