Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

I encyklopedie vám Dacii Duster popíší jako vůz vyráběný od roku 2009. Není to ale celá pravda, byl tu i starší Duster a tak dobře si zdaleka nevedl.

Když se řekne Dacia Duster, člověku se vybaví levný, ale schopný off-road, který zrovna neoslní zejména kvalitou interiéru, pro jeho nízkou cenu mu ale zákazníci odpustí nejen to. Testovali jsme ho před pár lety, protože nejde o žádnou novinku - v posledních týdnech a měsících se o Dusteru hovoří zejména v souvislosti s novou generací. Ta by měla být už hotová a představit se buď na říjnovém autosalonu v Paříži, nebo v březnu roku 2017 v Ženevě. Start prodejů je naplánován na rok 2017.

Dnes ale nechceme hovořit o nové generaci a vlastně ani o té současné. Málokdo totiž ví, že vůz jménem Dacia Duster není výmysl 21. století a že stejně pojmenovaný a do značné míry také koncipovaný stroj nepřišel na trh před pár lety. Pod tímto jménem se na některých trzích prodával i u nás dobře známý off-road ARO 10. Tuto rumunskou značku má jistě nejeden čtenář v paměti, fungovala ještě na počátku 21. století a v rámci východního bloku byla její auta docela schopnými off-roady, když importovat Defender hraničilo s nemožností.

Jenže Dacia Duster 80tých let chtěla prorazit na západě a to znamenalo docela jinou konkurenci a tedy i docela jiné vnímá tehdejšími zákazníky. První Duster se od ARO 10 lišil opravdu hlavně logy a jménem, jinak tu byla stále technika z Renaultu 12. Ten se do tehdejšího Československa dovážel jako Dacia 1300, licenčně vyrobený vůz v Rumunsku. Renault sice pohltil značku Dacia až v roce 1999, ale spolupráce mezi nimi běžela už mnohem dříve.

Duster byl skutečným off-roadem, žádným crossoverem, podobně jako dnes. Měl vpředu podélně uložený řadový čtyřválec, který přes manuální čtyřkvalt poháněl zadní kola; pohon předních byl připojitelný. Pozice za volantem byla docela dobrá, výhled z vozu také slušný, na všechny ovládací prvky řidič pohodlně dosáhl. Jenže tady výhody končily.

Dobré terénní schopnosti znamenaly kompromisy na silnici. Vůz se v zatáčkách opravdu hodně nakláněl, i když stopu držel dobře, jak uvádí dobový test britského Autocaru. Jenže motor pod kapotou byla atmosférická benzínová čtrnáctistovka, která nabídla 65 koní a v nízkých otáčkách neměla téměř žádný výkon - maximum točivého momentu bylo 100 Nm v 3 300 ot./min.

Právě výkon v nižších otáčkách vozu tohoto charakteru citelně chyběl. V místech, kterými by Defender jen protančil, musíte v Dusteru skutečně pracovat, dozvídáme se dále z testu Autocaru. Do verze ARO 10 se montovaly i diesely, ale i ty končily s točivým momentem na 175 Nm a jestli byly k mání v Británii, nevíme.

Zoufale slabý motor znamenal zrychlení 22,7 vteřiny - to není překlep - na 60 mph (97 km/h) a čtvrtmíle s pevným startem vozu trvala 22,6 s. „Neobtěžovali jsme se s měřením času na kilometr, protože Duster přestal zrychlovat dávno před tím, než byl vůbec vidět kužel označující cíl,” uvedl tehdy Autocar. Není se co divit, maximálka byla 116 km/h.

Zapomeňte na klimatizaci nebo tempomat, takové imperialistické vynálezy by východnímu proletariátu působily jen problémy. V základní výbavě nebylo ani rádio; v Británii bylo za příplatek 100 liber. Nad 100 km/h ho ale stejně nebylo slyšet. Na druhou stranu, na pohodlí se tohle auto neorientovalo ani zdaleka, byl to prostě pracant.

A byl to levný pracant. Idea dnešního Dusteru je stejná jako kdysi - nabídnout levné, ale schopné auto, jen dnes nemůžete dát za příplatek všechno včetně posilovače řízení. Škodovka to zkusila a dopadla špatně. Duster v roce 1985 stál 6 tisíc liber, o 4 tisíce méně, než nejlevnější Land Rover Defender. Druhá generace Dusteru, která se představí v nejbližších měsících, bude o něco dražší, ale pořád bude minimálně základními verzemi dbát na nízkou cenu. A její motory nedostatkem výkonu v nízkých otáčkách jistě trpět nebudou...

Další důkazy existence Duster v 80tých letech minulého století

V rámci východního bloku se ARO 10 tak příšerně nejevilo

Zdroje: Autocar, 4x4 Driver

Marek Bednář