Autoforum

/

Slyšeli jsme o něm už mnohokrát, ale vzhledem k tomu, že nakonec bylo k dostání pouze ve své domovině, jsme jen zřídka mohli poznat jeho specifika „západní” optikou. Teď můžeme.

V roce 2008 se indická automobilka Tata pokusila změnit svět aut. Mimo Indii do té doby prakticky neznáma firma se začala starat o palcové titulky západních periodik, když na trh dostala model Nano. Byl od začátku vyvíjen s cílem stát se nejlevnějším autem světa a toho Tata skutečně dosáhla - v době příchodu na trh činila cena vozu pouhých 100 tisíc rupií, tedy dnešním pohledem skoro neuvěřitelných 33 tisíc Kč.

Zprvu to vypadalo na úspěch, postupem času ale i nenáročná indická klientela přišla na to, že minimalizaci výrobních nákladů obětovala Tata příliš mnoho a po sérii požárů se od Nana začali zákazníci odvracet zcela. Automobilka později provedla řadu dílčích modernizací, čímž auto vylepšila (a také zdražila), prodejní hit z něj ale už nikdy neudělala.

Psali jsme o ní mnohokrát, vždy ale buď v teoretické rovině nebo optikou Indů či Asiatů zvyklých na jiné standardy. Tentokrát se ale vůz dostal do rukou kolegům z amerického Regular Cars, kteří jej proklepli z pohledu člověka zvyklého na „západní” auta. A není přehnané říci, že se nestačili divit.

K dispozici měli jeden z ranějších kusů, na kterém jsou všechny bizarnosti nejlépe patrné. Tata musela použít bezpočet vtipných (nebo komických, jak chcete) řešení, aby výrobní náklady nezatížila ani jednou zbytečnou rupií. Tento vůz, třebaže jde o hatchback, například nemá výklopnou záď a do jeho nejzazších částí se musí lézt skrze zadní dveře, které mimochodem postrádají jakoukoli aretaci. Pokud je tedy otevřete, nejčastěji se znovu samy zavřou.

Jen touto cestou je v autě dostupný dvouválcový motor o výkonu 38 koní (28 kW) a 52 Nm z objemu 0,6 litru, který stačí ke zrychlení maximálně na 105 km/h - stovky dosáhne za 29,4 sekundy. Abyste se k agregátu dostali, musíte odšroubovat (nikoli odklopit) zadní sedadla, pod kterými se také nachází také ničím nekrytý akumulátor. Interiér je vůbec zajímavý, neboť v něm chybí prakticky jakákoli výbava. Minimalizace nákladů se podepsala na absenci posilovače řízení, rádia, klimatizace, otáčkoměr, nejsou tu dokonce ani odkládací schránky, airbagy nebo zrcátko u spolujezdce. Za to si šlo připlatit, stejně jako za elektrická okna - jiná příplatková výbava ovšem k dispozici nebyla.

Úsměvné je rovněž řešení palivového systému, neboť víčko palivové nádrže je skryto pod přední kapotou - to aby auto nemuselo mít další, jistě konstrukčně složitý a nákladný vstup. Každé tankování se tak neobejde bez otevření celého předního víka menšího zavazadelníku podobně jako v Trabantu. Že na čelním skle najdeme jen jeden malý stěrač, už po všem zmíněném asi nepřekvapí, podobně jako bubnové brzdy na obou nápravách. Že kola drží jen na třech šroubech místo obvyklých čtyř či pěti, už by ale mohlo - i tady se šetřilo, stejně jako na laku, železe či antikorozní ochraně.

Všechna statická zjištění jsou však ničím proti pocitům při řízení. Nejlacinější auto světa se řídí nepříjemně, je to skutečně děsivý zážitek. Vysoké, lehké auto s tenkými pneumatikami nepředvídatelně reaguje na nerovnosti a v zatáčkách se silně naklání. Brzdy kapitulují po první výraznější deceleraci, aerodynamika se rovná padající cihle a o bezpečnosti při nárazu čehokoliv do chatrného vozu není nutné diskutovat.

Kontrast indického pokusu a vyspělého automobilového prostředí západního světa snad nemůže být větší a přiložené záběry vám to potvrdí nejlépe. Patrné je z nich třeba to, že kolegové nechávali obyčejné Američany hádat, jak se dostanou do kufru. Že „nijak”, zjevně nenapadlo ani jednoho...

Zdroj: RegularCars@Youtube

Mirek Mazal