Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Clio Williams byl homologační základ pro rallyový speciál. Změny karoserie byly ryze funkční, kapota vyboulená kvůli většímu sání motoru.

Renault Clio již na svém vrcholu po stránce hot hatchů už byl, jak ostatně nasvědčuje i náš test poslední generace Clia RS. Dost velkou měrou se na tom podílí i přechod od atmosférického dvoulitru k přeplňované šestnáctistovce a fakt, že jediné, co k němu dostanete, je dvouspojková automaticky řazená převodovka. Vůz, který tu dnes máme, ale ničím takovým netrpí a podle mnohých je to jedna z nejlepších kapesních raket všech dob. Je to první skutečně ostré Clio, verze Williams.

Vznikla v roce 1993 jako homologační speciál pro automobilové soutěže. Renault Clio Maxi, se kterým po erzetách tančil Jean Ragnotti, totiž měl pod kapotou osmnáctistovku, ale bojoval ve skupině do dvou tisíc kubických centimetrů. Prostor ke zvětšení tu tedy byl. Kvůli homologaci do této třídy muselo vzniknout určité množství automobilů pro silniční provoz a Renault vyrobil rovnou 3 800 kusů první série.

Přídomek Williams skutečně odkazuje na tým F1, který používal motory Renault, avšak na vývoji Clia Williams se nepodílel - tento název dostalo divoké dítě Renault Sportu jen jako připomínku úspěchů v královské třídě okruhových závodů. Vývoj měla na starosti čistě divize Renault Sport, která stála i za závodním Cliem Maxi Jeana Ragnottiho.

Premiéru si Clio Williams odbylo na ženevském autosalonu v roce 1993 a vzbudilo spoustu pozornosti. Kapota, mimochodem otvíraná opačně, než je dnes zvykem, je vyboulená jen proto, aby se pod ni vešlo větší sání dvoulitrového motoru. A povytažené blatníky tu jsou ne jen kvůli designu, ale zejména, aby schovaly kola, jejichž rozchod byl rozšířen o 34 mm kvůli lepší stabilitě oproti Cliu 16V, které posloužilo jako základ pro stavbu verze Williams. I světlá výška klesla o 35 mm.

Dvoulitr pod kapotou měl označení F7R, byl evolucí osmnáctistovky z Clia 16V a později se dostal i do Renaultu Sport Spider Nárůst objemu ale není jen převrtáním, dvoulitr dostal odlišné například ventily, olejový chladič nebo klikovou hřídel. Oproti osmnáctistovce měl kromě dvou decilitrů objemu navíc také 15 koní, nabízel celkem 147 koní a 176 Nm. To stačilo k maximálce 215 km/h a ke zrychlení na stovku za 7,8 vteřiny. Zesílená pětistupňová převodovka JC5 měla první tři kvalty poskládány velmi nakrátko, až čtvrtý a pátý stupeň byly o něco delší.

Technika odpovídala své době, vepředu byla kola zavěšena pomocí vzpěr McPherson a vzadu byla torzní tyč. Komponenty však byly patřičně dimenzované. Ve všech rozích byly kotoučové brzdy, v první sérii ještě bez ABS, a spolupracovaly s pneumatikami o rozměru 185/55 VR15, obutými na zlatých kolech. Clio Williams bylo v nabídce pouze s těmito koly a pouze s jediným lakem, modrou barvou Sports Blue 449.

Modré byly také všechny ciferníky přístrojů na palubní desce; kromě těch běžných tu byly tři budíky navíc na středové konzoli a všechny hovořily o oleji - vlevo je vidět množství, uprostřed teplota a vpravo tlak oleje. Clio Williams první generace také mělo na palubní desce kovový štítek s pořadovým číslem; 0001 je úplně první vyrobený vůz, darovaný Franku Williamsovi ze zmíněného závodního týmu, který jej později prodal zpět Renaultu.

Clio Williams si nekladlo za cíl být nejrychlejším v přímce, v zatáčkách ale excelovalo. Richard Hammond z britské televizní show Top Gear o něm napsal, že „jezdí s kuráží a odhodláním a radost z toho, jak se záď odlehčí a snaží se dohonit přední kola vnějším obloukem stejně rychle, jak uvolníte plyn, je děsivě, ale nádherně návyková. Clio Williams je všechno, co by hot hatch měl být - dost rychlý na to, abyste s ním měli plné ruce práce, ale vyžadující trochu snahy, abyste se na pořádnou rychlost dostali”.

Renault vyráběl Clia Williams ve třech sériích. První, čítající 3 800 kusů, byla nejlehčí - bez ABS, elektrických oken či zrcátek a bez střešního okna. Téměř čtyři tisíce aut byly tak rychle pryč, že ještě v roce 1993 postavil Renault 1 600 dalších, aby pokryl poptávku. Pro rok 1994 představil druhou sérii, která už měla ABS a klimatizaci v příplatkové výbavě, naopak elektrická zrcátka byla ve standardu.

Třetí série, vyráběná jen v roce 1995, dostala o něco světlejší lak Monaco Blue 432 a ABS do základní výbavy, stejně jako střešní okno, které bylo standardem na všech ostatních verzích Clia. A stejně jako v případě druhé série, ani zde už nebyla plaketa s pořadovým číslem. Přesto však Clio Williams nebylo masovým autem, druhé a třetí série se dohromady vyrobilo jen 6 700 kusů. Po mechanické stránce se od sebe série téměř nelišily; výkon i podvozek zůstaly stejné po celé tři roky produkce.

Celkem tedy vzniklo 12 100 exemplářů, dnes jich však existuje výrazně méně. Řada vozů byla hned upravena na soutěžní stroje a dost z nich skončilo neslavně, stejně jako spousta těch prodaných soukromě. Narazit dnes na zachovalý kousek znamená skutečné štěstí a pokud máte zájem o malý hot hatch, ale nechcete Ford ani VW a ani nic ze současné oturbené produkce, Clio Williams by mohla být velmi zajímavá volba.

Druhá série Clia Williams přinesla ABS jako příplatek, paleta barev byla stále stejně bohatá

Spousta exemplářů se účastnila automobilových soutěží

Marek Bednář