Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Asi jen v zemi skutečně neomezených možností mohlo někoho před několika dekádami napadnout osadit auta nukleárními reaktory. Ne pro jejich pohon, šlo o mobilní jaderné elektrárny.

Na začátku padesátých let minulého století měl svět velká očekávání, začínal totiž věk zkroceného atomu. Nukleární síla byla považována za moderní, bezpečný a levný zdroj energie, který může obrátit svět naruby. Některé americké automobilky v tom spatřovaly příležitost postavit auta poháněná miniaturním jaderným reaktorem, tento nápad ale do konce nikdy nedotáhly. Sověty napadlo něco jiného - postavit auto, které nebude reaktorem pohánět sebe sama, ale stane se zdrojem energie pro ostatní. A na rozdíl od Američanů to dotáhli do až obludného konce, hned dvakrát.

V roce 1957 sovětské Ministerstvo středního inženýrství (chápejte to jako Ministerstvo pro jadernou energii) vydalo příkaz petrohradské továrně Kirov k výrobě mobilní jaderné elektrárny na odolném podvozku, který umožní dopravit výkonný zdroj elektrické energie do všech zapomenutých koutů SSSR. Elektrifikace měla takto potkat zejména Dálný sever anebo hustě zalesněné oblasti Sibiře a Dálného východu, kde bylo prakticky nereálné postavit atomovou elektrárnu.

Vzniklo tak pásové vozidlo TES-3 spolu s vodou chlazeným jaderným reaktorem. Hlavní konstruktér Josef Kotin použil prodloužené šasí těžkého tanku T-10, na které zavěsil devět kol na každé straně místo původních sedmi. Vzhledem k velkým prostorovým nárokům byly na tento základ postaveny velké vyhřívané karoserie s biologickou ochranou proti radiaci. Výsledná podoba více než co jiného připomene strašidelný dům na kolech, a to i když člověk neví, co se skrývá v jeho nitru.

Záměr ale byl naplněn a z TES-3 se stal plně funkční, samoobslužný zdroj elektrického proudu. Do konečné podoby byl poskládán hned ve fabrice v Kirově, neboť nebylo reálné kompletovat 310 tun těžké monstrum v odlehlých končinách SSSR. Na místo určení byl dopravený v provozuschopném stavu a poprvé do provozu se dostal v roce 1961 v Obninsku.

Právě tam probíhaly konečné fáze vývoje. V plánu bylo postupné nasazení dvou různě velkých reaktorů, které byly vybudovány na počátku desetiletí a před ostrým nasazením musely projít testováním. Ve finální podobě zařízení produkovalo až 1,5 megawattů energie, tepelný výkon dosahoval 8,8 megawattů. Chladicí kapalinou uvnitř systému byla voda o průtoku 1 000 m3/h s tlakem 130 atmosfér. Teplota vody na vstupu reaktoru ukazovala 270 stupňů Celsia. Tlak vodní páry v systému byla nastaven na 20 atmosfér s teplotou 280 stupňů Celsia. V jádru reaktoru, který měl tvar válce o výšce 600 milimetrů a průměru 660 mm, bývalo umístěno 74 palivových článků s vysoce koncentrovaným uranem. Zásoba paliva stačila na 250 dní fungování na místě, kam byl přenosný jaderný systém usazen.

Nezní to úplně nezajímavě, TES-3 ale přesto na světě dlouho nepobyl. Brzy po premiéře, v roce 1965 byl vyřazen z provozu. Důvodem nebyly ani tak obavy z bezpečnosti, jako spíše fakt, že šlo o velmi nákladný projekt, který nepřinášel patřičný efekt. Pohyblivá výrobna elektřiny tak byla převelena na poloostrov Kamčatka, kde sloužila několik desetiletí jako statická základna pro další atomový výzkum.

Nebyl to ovšem jediný pokus sovětů o mobilní jadernou elektrárnu. V 70. letech se tato myšlenka vrátila na přetřes s cílem postavit menší, mobilnější a efektivnější řešení, které by více využívalo existující automobilové techniky SSSR. V roce 1977 pak přišel od vedení země příkaz postavit takovou elektrárnu jako přívěs, který za sebou potáhne vyhlášený kolos MAZu s označením 537G. Smyslem byla existence prostředku, který by touto cestou zajistil rychlé obnovení dodávky elektrické energie kdekoli v Sovětském svazu bez ohledu na teplotu a dostupnost cílové destinace.

V běloruském Institutu jaderné energie tak byly připraveny dva reaktory Pamir-630D, kterými měly být osazeny přívěsy MAZ-9994. Nakonec se ukázalo, že nebude reálné dostat celé vybavení na jeden přívěs, a tak každé elektrárně sloužily dva - každý s hmotností 60 tun odbavoval vše potřebné ke generování až 630 kW elektrického výkonu. Zásoba paliva měla v tomto případě vydržet na celých pět let.

To ale není vše. Mobilní „jaderky” vyžadovaly také počítačovou techniku a personál (celkem 28 lidí!), který měl se dvěma MAZy putovat po SSSR v dalších svou autech. Zní to utopicky už na papíře a také to tak dopadlo. Dvě „sady” takových elektráren byly v první polovině 80. let skutečně postaveny, Sovětský svaz ale tou dobou začal mít trochu jiné problémy, a tak na jejich reálné nasazení nikdy nedošlo. A vzhledem k jejich potenciální nebezpečnosti byly později zničeny. Byly to bláznivé, ale připusťme, že dodnes fascinující časy.

Nástupce postavený na dvou přívěsech MAZu-537 není o nic méně fascinující. Také k němu se dochovalo jen minimum obrazového materiálu

Mirek Mazal