Autoforum

/

Foto: Ferrari

Nemá turbo ani elektrickou podporu, přesto jde o nejsilnější samostatnou pohonnou jednotku, kterou kdy vůz se vzpínajícím se koníkem ve znaku dostal. A není to jediné nej, unikátně stylizovaný stroj je i vrcholem vývoje aerodynamiky, bez jediného aktivního prvku.

Vyklápěcí či jakkoliv jinak otevírací přední světla patří k věcem, které nám na nových autech chybí a mysleli jsme si, že už se s tím budeme muset smířit. Není to totiž tak, že by nebyla „designově trendy” nebo cokoli podobného, jde především o problematické řešení z hlediska bezpečnosti nepozorných chodců. A třebaže je příď auta aerodynamičtější, když jsou schovaná, při vyklopení je to přesně naopak. Oba tyto aspekty si s moderními vozy prostě nerozumí.

O to více může překvapit novinka Ferrari, třetí specialita (odtud jméno SP3) z programu Ferrari Icona, které se snaží navázat na slavné historické modely jako 330 P3/4, 350 Can-Am, 512 S a další především závodní stroje. A i když se na první pohled může zdát, že jde jen o další plytkou vzhledovou specialitu postavenou na základech existujících modelů, která „nadojí” pár milionů dolarů z účtů mnoha zámožných sběratelů z celého světa, realita je v tomto případě úplně jiná.

Vzhledově tohle auto - tušíme - zřejmě nebude po chuti každému, když míchá beztak kontroverzní design posledních modelů s rozličnými retro-prvky. Přesto mu nelze upřít pár zajímavých nápadů, jako je třeba výrazné žebrování na zádi, do kterého jsou skoro neviditelně zakomponována koncová světla. Tím nejviditelnějším jsou ale světla na opačném konci vozu.

Ferrari chtělo vzpomenout časů „mrkaček”, současně si ale nemohlo dovolit ignorovat výše zmíněné. Vůz tak vyklápěcí světla má i nemá, když většinu z jejich plochy může zakrývat ploška schopná zajet do útrob přední kapoty, která nemění výchozí tvar auta. Ano, je to v tu chvíli k ničemu, je to jen hra a tohle řešení ve výsledku nejlépe ukazuje, proč už se vyklápěcí světla do hry nevrátí - mohou dnes svítit skvěle, i když se nevyklápí a současně být dokonale aerodynamická. Přesto ale máme pocit, že to je hezká vzpomínka.

Racionálně uvažující fandy aut ale nakonec vezmou u srdce jiné aspekty. Ačkoli SP3 Daytona, jak si auto celým jménem říká, nepoužívá jediný prvek aktivní aerodynamiky, jde prý o nejaerodynamičtější vůz, jaký kdy Ferrari stvořilo. To jen ukazuje, jak velká pozornost byla věnována jeho vývoji a že dokáže minulost se současností spojovat technicky velmi účinným způsobem.

To nakonec platí také o pohonu, neboť o ten se stará upravený motor F140HC alias 6,5 V12 bez jakéhokoli přeplňování či elektrického dopingu, který přesto dává výkon až 840 koní a točivý moment 697 Nm. Navíc točí až 9 500 ot./min (maximální výkon vrcholí o 250 ot. níže). Je to nejsilnější samostatná pohonná jednotka, která se kdy dostala pod kapotu Ferrari a podle toho také jistě velmi lehký (přesné číslo ale neznáme) jede - stovka za 2,86 sekundy a dvoustovka za 7,4 s jsou stále čísla z říše fantazie. Výkon přitom míří jen na zadní kola, pochopitelně přes dvouspojkový automat.

Pokud byste o takový vůz měli zájem, čemuž se nevidíme, máme pár špatných zpráv. Tou první je cena 2 miliony euro, tedy asi 51 milionů Kč. Ale dobře, ty by třeba někteří měli, ovšem auto je i tak vyprodané. Všech 499 kupců předchozích modelů SP1 a SP2 Monza chtělo i Daytonu, navíc Ferrari vyrobí jen 100 aut, které si též předem rozebrali stálí zákazníci ještě před premiérou. Je to zkrátka trochu jiný svět, kam naprostá většina z nás nikdy ani pořádně nenahlédne.

Zdroj: Ferrari

Petr Miler