Autoforum

/

Foto: Bosch

Už to nejde zastřít, už to nejde bagatelizovat jako selhání neschopných nebo odpadnutí malých ryb. Jde o systémový problém, který postihuje i špičky oboru a má jediné řešení - nechat trh znovu dýchat, nechat ho znovu fungovat jako trh.

Domino je jedna z nejstarších her, které se hrají dodnes. Její princip spočívá ve skládání kamenů, které na sobě mají kombinaci dvou čísel. Vy k sobě přitom přikládáte vždy ta stejná. Původ má tato hry pravděpodobně v Asii, přičemž do Evropy ji ve 13. století měl přivézt slavný cestovatel Marco Polo. O něco později se známým stal i dominový efekt, který ale s původní hrou mnoho společného nemá - někoho zkrátka jen napadlo, že ony kameny nebude skládat vedle sebe dle jednotlivých čísel, nýbrž vertikálně na hranu, jak ho napadne. A poté cvrnkne do jedné a bude sledovat, jak se postupně položí celý řetěz.

Jeden velký dominový efekt odstartovala Evropská unie zaváděním mechanismů, které nutí výrobce nabízet zboží, o které většina trhu nestojí. Kdyby oni výrobci měli soudnost a proti něčemu takovému od začátku bojovali jako sebezničujícímu nesmysl, politici, aktivisté i kdokoli další by se mohl stavět na hlavu a celý pokus poroučet větru dešti by zašel stejně rychle jako povstal. Ale to se nestalo.

Automobilky se místo toho staly druhou kostkou domina, která spolu s EU začala rozjíždět řetěz pádů. Výrobci - čest výjimkám, ale mnoho jich není - začali ignorovat technickou, ekonomickou i obchodní realitu a přesvědčili sami sebe, že budou schopni lidem vnutit cokoli si zamanou, navíc za skoro libovolnou cenu. Samozřejmě to nešlo, musí buď začít draze nabízet něco skutečně žádaného, nebo ještě dráž prodávat nežádané pod cenou. Obojí je neefektivní, ekonomicky zničující a problémy posílá dál a dál. Tím se dominový efekt rozjíždí dokonale.

Koukat na padající kostky bývá zábava, jenže tohle není hra. Tady jsou ve hře osudy i staletí fungujících firem zaměstnávajících statisíce a miliony lidí. A není to přehnané tvrzení, jak aktuálně dokumentuje Wirtschaftswoche s odkazem právě na zmíněnou hru

Posledním dramatickým pádem se stal úpadek největšího světového výrobce automobilových zámků, společnosti držící řadu patentů s víc než 165letou tradicí. A pokud jde k zemi takový kolos, byť zatím jde „pouze“ o jeho německou část se zhruba sedmi stovkami zaměstnanců, pak je jasné, že padnout může kdokoli. Ostatně již loni vstoupila pod nucenou správu firma AE Group, která se specializovala na hliníkové výlisky pro automobilovou branži. Do konce letošního roku pak zcela zastaví výrobu, kvůli čemuž bude muset na pracovní úřad všech 650 zaměstnanců.

Jen pár týdnů zpátky spadly podobně jako Kiekert do insolvenci také německé firmy Huber Automotive a MVI Group, které se specializovaly na software a IT služby. K zemi je přitom stáhla elektrická auta, tedy nedostatek zájmu o ně, popř. obdobnými mechanismy zdevastovaný trh s energiemi, které jsou tak drahé, že činí místní výrobu kdečeho nekonkurenceschopnou. Což se ostatně dotýká i společnosti Cellforce, za kterou stálo Porsche a která pro tuto značku měla na evropském kontinentu vyrábět baterie. Jenže to nebylo rentabilní a Zuffenhausen nakonec na pokraji své vlastní zkázy musel přesedlat zpět na spalovací auta.

Tím ovšem problémy rozhodně nekončí. Znovu Wirtschaftswoche poukazuje i na problémy vůbec největšího německého dodavatele, společnost Bosch. Také ta má problémy s efektivním fungováním, načež hodlá do roku 2030 ušetřit okolo 50 miliard korun ročně, a to jak jinak než propouštěním. O práci má jen do té doby přijít nejméně 13 tisíc zaměstnanců. A to je dnešní plán, ne finální bilance.

Šetřit a propouštět budou také další německé společnosti ZF Friedrichshafen a Schaeffler. To opravdu nejsou dobré zprávy poté, co jen za letošní rok bylo v Německu v rámci automobilové branže propuštěno 51 tisíc lidí - víc než v jakémkoli jiném odvětví ekonomiky. Od roku 2019 pak bylo rozdáno již 245 tisíc výpovědí, o práci tak přišlo 4,3 procenta lidí, kteří v tomto průmyslu pracovali, ať už jde o zaměstnance automobilek či jejich dodavatelů.

Domino tak padá dál a dál a na rozdíl od toho postaveného pro zábavu se nezastaví prakticky nikde. Jen to nebude tak vidět. Spojitosti mezi odbytem aut a krachy dodavatelů automobilek si domyslíme, ale všem těm firmám slouží vedle zaměstnanců také další společnosti - někdo ve fabrikách musí uklízet, pro zaměstnance musí vařit, někdo pro ně musí vyrábět a servisovat stroje... Je tu nespočet sekundárních efektů, kterých ani nejde dohlédnout.

Tohle všechno se ale začalo bořit už na začátku ignorováním základních tržních principů a příklonem k tomu, co už jednou celou plejádu evropských ekonomik - včetně té naší - položilo. Tedy pokus znovu plánovat to, co si lidé mají koupit a co pro ně někdo jiný má vyrábět. Už se tomu neříká „plán”, ale „regulace”, výsledek je nicméně stejný. Zjevně se vším všudy.

Zdroj: Wirtschaftswoche poprvé a podruhé

Petr Prokopec