Autoforum

/

Foto: Alfa Romeo

Po odhalení Ferrari Luce mohl člověk o přetrvávající schopnosti Italů dělat krásné věci na kolech pochybovat. Premiéra nejnovější Alfy Romeo ale ukazuje, že Luce bylo spíš vyosení, ne nový standard. A devízou Cuorerosso není jen vzhled, i technicky zůstává nohama na zemi.

Nedávno jsme si klepali na čelo nad tím, jak málo stačilo Alfě Romeo, aby po letech marného snažení dostala šanci začít konečně luxovat zákazníky BMW. Stačilo dát reálný rozměr tvrzení, že v současné fázi existence zejména evropského automobilového průmyslu bude největším projevem pokroku udělat krok zpět.

Stačilo tedy nezkazit modelům Giulia a Stelvio reputaci modernizací tlačící je mimo hledáček zákazníků a nechat je dál žít s normálními spalovacími motory, ty naftové nevyjímaje. Zatímco v Mnichově designéři i inženýři navzdory dřívějším tvrzením propadají kolektivnímu šílenství a téměř polovině českých kupců dieselové řady 3 ukazují zdvižený prostředníček, v Turíně se pár lidem rozsvítilo. A aktuální novinka z pařížského autosalonu to jen potvrzuje.

Vedení koncernu Stellantis už dřívějšími kroky jasně naznačilo, že to s italským klenotem myslí vážně a nakonec ho nemíní zabíjet po Francii vonící elektrickou unifikací. Teď pro to poslalo ten nejlepší možný důkaz. Italská automobilka totiž právě strhla plachtu z konceptu s názvem Cuorerosso (Červené srdce, je třeba to překládat?). A je to zas jednou designové porno, jaké umí „natočit” jen Italové.

Cuorerosso vypadá jako kupé, ale je to čtyřdveřový sedan se čtveřicí sedadel. Na fotkách působí drobně, ale drobek to není - na délku měří 4 700 mm, je tedy o kousek delší než stávající Giulia, ale zároveň je s šířkou 2 000 mm rozkročenější a s pouhými 1 300 mm výšky dramaticky přikrčené k zemi. Rozvor náprav se natáhl na velkorysých 2 921 mm. Auto má nekonečně dlouhou kapotu, svalnaté boky a zadní partie odkazující na legendární „useknuté” zádě, který Italové neřeknou jinak než Coda Tronca (doslova „useknutý ocas”, to trochu bolí...). Třešinkou na dortu jsou protisměrně otevírané dveře. Byť absence klasických klik, které nahradily dotykové plochy na střeše, je spíš přebytečnou úlitbou „čistému” vzhledu.

Při pohledu na proporce auta a jeho čisté linie člověka nutně napadne srovnání s nejnovějšími přešlapy od Ferrari, jako je elektrický model Luce. Zatímco v Maranellu jako by ztráceli soudnost a jejich novinky působí překombinovaně a ušité na míru nikoho, Alfa stvořila čistou, esenciální nádheru (nový designový směr značky se jmenuje Bellezza Necessaria - Nezbytná krása). Vsadíme boty, že čínské automobilky už v tuto chvíli žhaví kopírky a v příštích měsících uvidíme hned několik asijských plagiátů s velmi podobnou siluetou. Protože tohle zkrátka vypadá příliš dobře na to, aby je to nechalo chladnými.

Že Italové neztratili glanc, ale nejlépe pochopíte ve chvíli, kdy se dotknete střechy a nastoupíte do kabiny. Interiér je totiž mistrovským dílem sám o sobě. Na rozdíl od konkurence, která vás obestaví obřími svítícími tablety, vsadila Alfa na relativní purismus. Celá architektura palubní desky je inspirována ikonickým supersportem 33 Stradale z roku 1967 a kombinuje retro atmosféru s futuristickou čistotou.

Řidič do ruky bere extravagantní volant podivného tvaru (také vám připomíná spíš srdce než letecký knipl, na který si měl hrát?), na kterém je chytře umístěn otočný volič jízdních režimů (volit lze módy Cruise, Sport a ostrý Quadrifoglio). Před ním se nachází tubusový přístrojový štít, jenž v sobě skrývá vtipný trik - stisknutím tlačítka se jediný centrální budík dokáže mechanicky rozdělit na dva samostatné ukazatele podle toho, na jaké informace se zrovna chcete soustředit. Minimalistickou palubní desku s typickými kruhovými výdechy ventilace doplňuje hliníková plovoucí středová konzola, elegantně odděluje sportovní skořepinová sedadla potažená černo-červenou kůží. Také posádka vzadu má k dispozici vlastní agresivně tvarovaná sedadla a dedikovaný dotykový displej pro ovládání komfortních funkcí. Je to minimalistické, mechanické, a přitom sexy.

Stejně jako vzhled potěší i technika pod kapotou. Alfa se naštěstí nevydala jednosměrnou a dnes už v tomto segmentu snad prokazatelně nesmyslnou čistě elektrickou cestou. Místo toho Cuorerosso sází na to nejlepší, co Italové v posledním desetiletí stvořili - 2,9litrový vidlicový šestiválec se dvěma turbodmychadly, který známe z modelů Quadrifoglio.

Tento povedený motor vyvinutý s pomocí Ferrari zde sice dostal hybridní asistenci, ale pořád je to plnotučná strojovna spojená s pohonem všech kol Q4, klasickým automatem s hydroměničem a karbonovým kardanem. Inženýrům se navíc podařilo udržet hmotnost na rozumných 1 750 kilogramech a díky propracované aerodynamice s integrovaným zadním difuzorem dosahuje koeficient odporu vzduchu excelentní hodnoty Cx 0,28. O krocení vášní se starají karbon-keramické brzdy Brembo a podvozek těží z adaptivního vzduchového odpružení. Žádné bzučení, žádné tisícikoňové nesmysly, které po dvou zatáčkách uvaří baterky. Tohle je mechanická symfonie uzpůsobená pro moderní dobu.

Všechno to zní jako pohádka, má to ale jeden háček. Šéf Alfy a Maserati Santo Ficili sice u řečnického pultíku oprávněně básnil o „spojení člověka a stroje, italském duchu a emocích”, ale realita je taková, že Cuorerosso je prozatím deklarováno jako „manifest”, nikoli jako předobraz konkrétního sériového modelu. Má prý hlavně ukázat designový směr pro příští generace vozů.

A to je přesně ten moment, kdy musíme jako nadšenci začít na Alfu tlačit. Podobných úchvatných konceptů už Italové v historii ukázali mraky, spousta z nich ale skončila v propadlišti dějin nebo v továrním muzeu. Stellantis teď dává Alfě solidní zázemí a v rámci strategického plánu do roku 2030 s ní počítá jako s klíčovou prémiovou sportovní značkou. Pokud má ale automobilka dál brát BMW vítr z plachet, potřebuje přesně takové auto dostat přímo na silnice. Design mají nejlepší na světě, správnou techniku také, teď už zbývá jen jediné - nenechat tenhle klenot zemřít jako pouhého krasavce z autosalonových mol.

Zdroj: Alfa Romeo

Petr Miler