Autoforum

/

Foto: Suzuki

Musíte mít opravdu zvláštní důvody, abyste navzdory všem opatřením, která poněkud násilně tlačí Nory do koupě elektrických aut, dali přednost spalovacímu vozu. Není divu, že to naprostá většina lidí nedělá, je ovšem pozoruhodné, u jakých vozů k tomu přece jen dochází.

Norsko je nám pravidelně předkládáno jako důkaz toho, „že to jde”. Tedy že je možné dosáhnout toho, že elektromobily ovládnou automobilový trh a prakticky cokoli jiného z prodeje zmizí. V Norsku věci skutečně míří tím směrem, neboť letos v červenci se v zemi prodalo 97 procent elektrifikovaných aut a stále víc automobilek v této zemi přestává prodávat cokoli jiného, jak zmiňují lidé z The Driven. Cíl, aby po tamních silnicích nejezdilo nic jiného, se tedy zdá být nadosah. Takže to opravdu jde?

Léta varujeme před tím, že to není tak snadné. Především je třeba si říci, že Norsko je kombinací několika faktorů prakticky unikátní zemí. Není živa primárně z produktivity místních obyvatel, žije z těžby nerostných surovin (že to je - vhledem k podpoře elektromobilů paradoxně - hlavně ropa a zemní plyn, dnes nechme stranou), což pro ni představuje takové příjmy, že si z nich může dovolit financovat kdejaký neefektivní nesmysl. Také je třeba dodat, že byť to není malá země, aktivní život je soustředěný do rozlohou omezených oblastí na jihu, takže málokdo potřebuje auto, které je schopno najíždět stovky kilometrů během pár hodin bez zadýchání. A především je to země velmi málo lidnatá - s 5 miliony obyvatel a zmíněnými příjmy v kapse si znovu můžete dovolit zcela ohýbat ekonomickou realitu na mnoha úrovních.

Tohle všechno nahrává tomu, aby Norsko mohlo elektrická auta masivně zvýhodňovat především co do zdanění a provozních výhod. Opakovaně jsme konstatovali, že elektromobily v zemi frčí primárně jen kvůli tomu, Norové jsou zkrátka úplně stejní oportunisté jako třeba Němci. A pokud by jim někdo nedával na střechu elektromobilu pořádný cukříček, bylo by naprosté většině z nich nějaké „going green” ukradené. I tak se Norům nastavený směr v nemilé podobě vrací, ale o tom dnes mluvit nechceme. Zaujalo nás, jaká spalovací auta se v zemi i za popsaného stavu přece jen prodávají.

Koupě spalovacího auta je totiž tak znevýhodněná, že musíte mít opravdu vážný důvod - popřípadě nemůžete mít na výběr -, abyste se takovým směrem vydali. Pohled na nejžádanější auta v podobě Suzuki Swift (10 kusů), Porsche 911 (6), Mazdy MX-5 (5), BMW M2 (2) nebo ambulancí od Nilssonu (2 na bázi Volva XC90) je tak velmi výmluvný, stejně jako odbyt několika Astonů Martin či Maserati. Zdánlivě je to nesourodá parta aut, ale nakonec mezi nimi není těžké najít pojítka.

Na trhu zkrátka neexistují levná a praktická elektrická auta, která by moha zastat roli Suzuki Swift a spol., neexistují na něm dostupné a použitelné sporťáčky generující emoce jako Mazda MX-5, neexistují smysluplné sporťáky bez ohledu na cenu, jako jsou Porsche, Astony nebo Maserati, a neexistuje ani způsob, jak se někam spolehlivě dostat rychlou jízdou s těžkou sanitkou. Existuje naopak ještě asi milion typů aut, které spolu se zmíněnými připomínají, jaká je snaha o 100% elektrifikaci všech typů aut nesmyslem. Ta pětačtyřicítka norských posledních mohykánů mluví za ně, pochybujeme ale, že je někdo bude poslouchat.

Zdroj: The Driven

Petr Miler