Autoforum

/

Foto: Austin Rover

Některá auta jsou jedním slovem nezapomenutelná a zná je skoro každý, ať už přišla na trh před rokem nebo pěti dekádami. Tohle je ale jejich pravým opakem, je to hotová pojízdná esence nudy.

Jedni mí známí s oblibou sledují filmy, které na ČSFD získaly nižší než 20procentní hodnocení. Pro většinu lidí tak jde o naprostý odpad, s čímž nemám problém souhlasit. Jednou jsem se nechal přemluvit ke zhlédnutí snímku Žraločí invaze, jehož značnou část jsem raději prospal, než abych kompletně přišel o jeden a půl hodiny života. Známé ale pochopitelně za jejich libůstku neodsuzuji, každý zkrátka máme své „guilty pleasures“. V případě Britů a aut je jedním z nich Austin Montego.

O tomto voze jste nejspíše nikdy neslyšeli, což není až tak překvapivé. Výroba první generace totiž skončila ještě dříve, než u nás došlo na Sametovou revoluci. Nástupce pak sice na montážních linkách vydržel až do roku 1995, ovšem mimo Británii prakticky nikoho neoslnil. Celkově vzniklo 569 tisíc exemplářů, což není zrovna málo, 436 tisíc aut ale bylo prodáno v ostrovním království.

Montego dojelo hlavně na nepřiměřeně dlouhý vývoj, který začal již v roce 1975. V následujících devíti letech se na něm navíc vystřídalo hned několik designérů, z nichž poslední Roy Axe v roce 1982 vedení značky doporučil, aby veškerá práce jeho předchůdců putovala do koše a začalo se nanovo. Jelikož však Austin na něco takového neměl peníze, nakonec poslal do prodeje vůz, na kterém se podepsali hned čtyři designéři. Výsledek lze však přesto jen stěží nazvat oslnivým, právě naopak.

Ještě horší to bylo s kvalitou, vedle níž by i Tesly vypadaly jako bytelné vozy, hlavně pak v případě raných exemplářů. V jejich případě totiž při chladném počasí dokonce i při lehčím nárazu rovnou praskaly blatníky, revoluční „mluvící“ palubní deska pak spíše mlčela. Či spíše zářila různobarevnými ikonkami odkazujícími na tu či onu poruchu. Austin navíc vůz začal nabízet jako řidičské auto, k čemuž mělo Montego velmi daleko. Odborným tiskem bylo totiž chváleno jen za svou spotřebu a podvozek žehlící většinu nerovností.

Problémů nicméně bylo více, lidí ochotných je řešit pak neskutečně málo. V roce 2006, tedy pouhých jedenáct let po ukončení výroby, tak v Británii bylo provozuschopných už jen 8 988 vozů. A před dvěma roky šlo podle tamního registru už jen o 34 aut. Opravdu se tedy nelze divit, že společnost Hagerty vyhlásila Montego tím nejotravnějším, nejnudnějším a nejméně vzrušujícím automobilem všech dob.

A máme pocit, že nepřehání, alespoň po vizuální stránce. Montego dodnes vypadá, jako by jej vytvořil počítačový program s cílem nikoho neurazit. Není na něm jediný nápad, alespoň designově jistě ne, snad jen třetí řada sedadel u kombíku otočená směrem vzad zaujme, takových vozů mnoho nevzniklo a dnes jsou naprostou raritou.

Hagerty o takových vozech rozhodně ví své, každoročně pořádá show Festival of the Unexceptional, na které se schází právě milovníci takových aut. Svým způsobem tak jde o obdobu oné Žraločí invaze, která evidentně má své fanoušky, stejně jako tento festival. Odsuzovat by přitom bylo krátkozraké, naopak si tito lidé zaslouží obdiv, že třeba zmíněných 34 kusů Montega udrželi při životě.

„Montego je stejně tak nudné jako je záliv téhož jména svůdný. A přestože Austin zmiňoval, že jde o řidičské auto, v servisech bylo častěji než na silnici,“ uvedl k volbě James Mills, šéf Hagerty. A dodal, že oněch pár přeživších kousků si nyní zaslouží hýčkat „jednoduše proto, že nám připomínají, nakolik lepšími se moderní auta stala“. S tím se nedá než souhlasit.

Zdroj: Hagerty

Petr Prokopec