Autoforum

/

Foto: China Hanking Holdings Limited, tiskové materiály

Že ze sázky Evropy na elektrická auta mají radost hlavně Číňané, není tajemstvím. Takový vývoj ale není náhodný nebo přirozený, Číňané přesně na tom léta cíleně pracují. A EU jim směle vychází vstříc.

Evropská unie v uplynulých letech zjevně došla k názoru, že má patent na rozum. V důsledku toho jsou třeba skuteční odborníci zváni k debatám o budoucím směřování automobilové branže zváni jen sporadicky, navíc jsou v nich obvykle jen do počtu. Starý kontinent působí dojmem, že nasedl do rychlíku řízeného šíleným strojvůdcem, který si jako konečnou zvolil betonovou zeď. A pokud se cestující nevzbouří a neodstaví jej od kormidla, čeká nás náraz, jaký jsme dosud ještě nezažili.

Důvodem je tlak na elektrifikaci aut, který nepovede k ničemu jinému než k závislosti Evropy na ostatních zemích, především pak na Číně. Ta má po Bolívii, Argentině, Chile, USA a Austrálii šesté největší zásoby lithia na světě. Ve zbytku světa ale skupuje maximum dostupných zdrojů a sama se stará o prakticky veškerou rafinace tohoto kovu, bez kterého se elektromobily neobejdou. Jde přitom o nadmíru špinavou a energeticky náročnou činnost, která se čínským firmám vyplácí kvůli levné práci a dostupné uhelné elektřině.

Momentálně prakticky neexistuje možnost, jak Říši středu v daném řetězci nahradit. Chilské společnosti Albermarle a SQM sice chystají společný podnik na rafinaci, který má být největším na světě, ovšem do jeho otevření ještě nějaký čas zbývá. Navíc tím závislost Evropy za zbytku světa není nikterak vyřešena. Ani jihoamerické vládní režimy totiž nelze označit za spolehlivé. Nutností pak navíc zůstává dovoz materiálu špinavými zaoceánskými loděmi.

Evropské naděje spojené s českým Klínovcem, pod kterým se nacházejí největší evropské zásoby lithia, v uplynulých letech vzaly rovněž za své. Ukázalo se totiž, že cinvaldit obsahuje pouze 1,5 procenta vzácného kovu oproti 3,7procentní míře, s jakou jsou spojeny lithionosné rudy ve světě. Dosavadní metody navíc počítají maximálně se 44procentní účinností, více než polovina lithia by tak v rámci procesu těžby a rafinace byla ztracena. Aktuálně tak lze kov z cinvalditu dostat velmi draze.

Je samozřejmě možné, že do budoucna se věci změní. Jenže na to aktuálně zkrátka nelze sázet, jedinou jistotou v rámci elektrifikace zůstává závislost Evropy na Číně. Tamní prezident SiTin-pching si tak může pogratulovat ke splnění úkolu, který si předsevzal před třemi lety. Tehdy prohlásil, že „musíme navýšit závislost mezinárodních dodavatelských řetězců na Číně“. Tamní společnosti tak do zahraničních dolů, i těch v Chile a Austrálii, investovaly obrovské sumy a nyní určují pravidla hry.

Jaký je výsledek? „Pro německé firmy představuje závislost na Číně obrovské riziko,“ zhodnotil celou věc profesor Tobias Heidland, šéf výzkumného centra ekonomického institutu IfW. Zajímavé je, že s takovým stavem nemá problém předsedkyně Evropské komise a jedna ze strůjkyň Zelené dohody Ursula von der Leyen. Ta v březnu zmínila, že 97 procent lithia, které Evropa dostává, pochází z Číny. A že do roku 2050 vzroste jeho spotřeba sedmnáctkrát.

V Bruselu jsou si zjevně vědomi, že Evropa strká hlavu do chřtánu čínského draka. V takový moment by přitom bylo logické zavelet k větší diverzitě, ať už zdrojů nebo pohonů. Vlastně by tak došlo přesně k tomu, po čem voláme již léta, tedy zastavení dogmatického lpění na jednom jediném politicky stanovém technickém řešení pohonu aut. Nepředpokládáme ale, že bychom se toho byť nyní skutečně dočkali, politici jsou podle všeho s nastalým stavem spokojení.

Zdroj: Focus

Petr Prokopec