Autoforum

/

Foto: The White House Press Gallery, CC0 Public Domain

Největším zaklínadlem světa aut se v posledních měsících stalo slovo „cla”. Reakce velké části Evropy na obchodní dohodu mezi americkým prezidentem a šéfkou Evropské komise ukazuje, že ani po tak dlouhé debatě není toto téma chápáno správně.

Patrně vám neuniklo, že o víkendu došlo pomalu za 5 minut 12 k dosažení rámcové obchodní dohody mezi Donaldem Trumpem a Ursulou von der Leyen. Její dopad je mnohem širší, podržíme-li se ale našeho oboru, pak podstatné jsou dvě věci - USA sníží cla na dovoz aut z Evropy do Spojených států ze současných 27,5 procenta (či ještě víc, se kterými Trump vyhrožoval od 1. srpna) výměnou za zrušení dosavadního 10procentního cla na dovoz amerických aut do Evropy.

První reakce na dohodu byly pozitivní, s odstupem času se ale začaly rojit ty negativní, kterým se nelíbí ona nestejná sazba. Ačkoli debata o clech probíhá už pěkných pár měsíců a také my jsme k ní řekli mnohé, lidé jako by stále nechápali, jak se věci mají v širším kontextu. Vše se v zásadě omezilo na vnímání této věci jako fotbalového zápasu, popř. postupu podle starozákonního „oko za oko, zub za zub”. Obojí je absurdní projev nemyšlení.

První optikou je to tedy 15:0 na cla, což je špatně, druhou optikou je Ursula slabá, protože proti Donaldově patnáctce vytáhla evropskou nulu. Věc má ale reálně jediné smysluplné ekonomické pravidlo - čím nižší clo, tím lépe. A je úplně jedno, v jakém poměru k čemu a jakým směrem.

Sami jsme mnohokrát řekli, že ideálem jsou jen nulová cla a nulové bariéry obchodu. Jen ty vytvoří situaci ekonomicky co nejlépe fungujícího světa, kdy se každý věnuje primárně tomu, co zvládá nejefektivněji. Někdy je to dáno neovlivnitelnými okolnostmi (jako podnebí, dostupnost přírodních zdrojů), jindy aktuálně panujícími okolnostmi (předchozí investice, zkušenosti, tradice), které nelze hned tak změnit a vedou k tomu, že některé země dokážou něco na světovém trhu nabízet levněji než jiné. A pro ostatní má vždy smysl nakupovat je za tu nejnižší možnou cenu, za níž jsou k dispozici, v podstatě bez ohledu na cokoli.

Lidé budou argumentovat tisíci věcmi o ochraně toho nebo onoho, faktem ale je, že bez dalších faktorů vstupujících do hry je výše zmíněné axiomem, který dovolí každému - opravdu každému - na celém světě se něčím relativně dobře živit na straně jedné a všechno ostatní relativně levně kupovat, to vše na základě teorie komparativních výhod.

Pro normálního člověka to bude složitá materie, ale v ekonomii se pro to uvádí jeden dobře srozumitelný příklad. Existuje kupř. právník, který potřebuje ve své práci zapisovat na počítači spoustu věcí, a zvládá nejen právo, je i na psaní lepší než profesionální zapisovatelé. Takže zapisovatelé jsou bez práce, protože právník si všechno sám dobře „odprávničí” a ještě sám dobře napíše, ne?! Houby, jeho specializovaná činnost je hodnocená tak dobře, že se mu vyplatí se vzdát psaní a zaplatit si mizerněji píšícího zapisovatele, protože pak může víc času věnovat právničině a pouze z části toho, co vydělá navíc, zaplatit horšího zapisovatele. Pořád se má lépe, než když si bude dělat všechno sám, i superskvělé psaní je pro něj reálně ztráta času a ušlá lepší příležitost.

I na onoho nedokonalého písaře tak zbude práce, protože lidé lépe zvládající lépe hodnocené činnosti ho s radostí nechají dělat, co umí aspoň slušně. A stejně je to s mezinárodním obchodem - i zdánliví budižkničemu odněkud z Mongolska budou dobře placeni lépe kvalifikovanými lidmi z opačného konce světa za něco, co se tam relativně nevyplatí dělat, i když to dokážou dělat lépe. Z nijak neregulovaného mezinárodního obchodu bude celý svět vzkvétat nejlépe. Vždy.

Tohle je princip, je platný, je třeba ho mít na paměti a snažit se jím řídit, kdy to jen jde. Opačný princip je, že si všechno udělá úplně každý sám doma, a to víte, že efektivní nebude - výroba tepla, pitné vody, elektřiny, pěstování ovoce, zeleniny, zvířat, výroba pečiva, příprava masa, vaření, vzdělávání dětí, knihtisk, internet, mobil... Není to vůbec reálné si vytvořit takové zázemí, už ani neumíme fungovat bez široké dělby práce, prostě ten umí to a zen zas tohle a všichni dohromady, hm? Mezinárodní obchod je taková dělba práce ve větším měřítku, na vyšší úrovni.

Bohužel je to jen teorie, strom života je zelenější a žel bohu do tohoto ideálu hází spoustu vidlí. Fungování popsaného vyžaduje naprostou otevřenost, tedy např. vyžaduje, aby se nedělo, že když pár zemí na světě bude mít něco, co všichni ostatní potřebují, nebude s tím dělat drahoty a posilovat svou pozici v jiných ohledech (ropa, plyn, vzácné kovy, palivo do jaderných elektráren, najdete toho tisíc). A to se děje, zasévá to nedůvěru a posílá celý ten mechanismus do kopru. Najednou tak vznikají „strategické věci”, které si každá země chce dělat ideálně sama. Poláci by nám asi vyrobili rohlíky efektivněji a my jim třeba zase efektivněji vyrobili elektřinu, ale zase tolik si nevěříme, a tak si obojí děláme z většiny sami.

Aby to pak bylo při rozdílných nákladech možné, protože jinak by polské rohlíky české pekárny stejně převezly, začínají vznikat umělé bariéry obchodu, které to znemožní. Mohou to být cla, ale také nemusí. Dají se zavádět kvóty, dodatečné daně i výslovná omezení. To vše začíná mezinárodní obchod uzavírat, omezovat, zneefektivňovat a vede k tomu, čeho jsme svědky dnes. Totálního chaosu, kdy je v podstatě nereálné ty bariéry rozbít. Jak už navíc padlo, cla nejsou jediným, jen tím nejviditelnějším opatřením tohoto druhu.

Princip ale zůstává i za této situace stejný - čím méně cel, tím lépe. A je opravdu jedno, že nestejnoměrně. Pokud zítra někdo uvalí cla na vývoz aut z Česka k němu, je to pech, je to problém, ale čeho dosáhneme tím, že uvalíme my cla na něj za dovoz něčeho, co potřebujeme, zase opačným směrem? Ničeho pozitivního, bude to jen další zdražení pro nás, protože ať už to koupíme se cly nebo jinudy z jiných zdrojů, zase si ublížíme. Každé clo je špatně, každý ekvivalent cla je špatně, pro všechny, proto má smysl hledat s ohledem na zmíněné (často politicky neměnné) okolnosti co nejnižší sazby na obě strany.

Pokud je tedy v případě EU a USA dohodnutelné minimum 15:0, so be it - nechť to tak je, 15:15 nebude remíza a 15:20 nebude výhra. 15:0 je malá prohra, 15:15 je větší prohra a 15:20 je ještě větší prohra. Tím, že si něco koupíme dráž, Američany neporazíme, sami si naděláme do vlastního hnízda.

Tím se mi snad podařilo vysvětlit, proč je brek nad 15:0 (jakkoli 0:0 by samozřejmě bylo lepší) špatný z principu, když dosavadní stav byl 27,5:10 (snad se nemýlím). Proč to ale vůbec musí být 15:0 a ne 0:0? I to už padlo, cla bohužel nejsou vše a Trump to ví, opakovaně na to naráží. Podívejte se, o kolik jsou dnes americká auta v Evropě dražší než v USA, i když naopak evropská auta (klidně dovážená z Evropy za nenulových cel!) jsou v USA levnější. Za takovou Corvette tu dáte o 50 a víc procent navrch, to přece 10procentní clo neudělá. A neudělá to ani DPH.

Skutečnou katastrofou není clo a není to ani DPH, která spousta lidí napadne. Je tu hlavně celá ta dusivá regulační síť EU, která znamená nutnost vycházet optikou prodávaných produktů dokola vstříc nekonečnému počtu nových a nových předpisů. Samotné firmy jsou navíc zasypávány záplavou nákladných, zejména pak environmentálních nařízení od poplatků likvidaci toho či onoho až po pokuty, které vás potrestají, pokud prodáváte „příliš mnoho” aut se spalovacími motory a „příliš málo” těch elektrických. Podobných překážek je bezpočet, proto tu americká auta o byla a jsou tolik dražší i za relativně nízkých cel.

Dohoda na 15:0 je tedy i z našeho pohledu neoptimální, ale reflektuje výše zmíněné a je realistickou minimalizací toho, co může rozumně platit, pro obě strany. A nulová cla na americké dovozy jsou rozhodně výhrou pro spotřebitele, která neohrozí naši prosperitu, ostatně v USA vyrábí auta i pro evropský trh řada evropských automobilek, nejvíc BMW. Prospěje to jemu a prospěje to nám, o negativní dopady na místní průmysl se stará v prvé řadě EU sama, ne cla či necla na to nebo ono.

Odmítáme tedy slova o „špatné dohodě” zmiňovaná třeba dpa s odkazem na VDA a další organizace v podstatě jen na základě toho, že 15:0 pro USA není výhra EU není ani to správné „zub za zub”. Je to realistický kompromis. Fakt, že EU byla schopna na tuto dohodu přistoupit a uznat, že klade americkým výrobcům do cesty i jiné překážky, které takový poměr činí ospravedlnitelným, je vlastně příjemné překvapení. Je to projev smyslu pro realitu a celou dohodu označíme za nastalého stavu za solidní projev „umění možného”. Každý, kdo dokáže tuto věc chápat v širším kontextu, to tak musí brát.

Zdroje: Autoforum.cz, dpa

Petr Miler