Autoforum

/

Foto: Stellantis

Kdyby takto vznikalo celé auto, ještě to pochopíte, tady se ale bavíme o pouhé časti jednoho technického celku. Přesto je cesta k ní tuze dlouhá a dílčí komponenty na ní hranice několika zemí musí překročit několikrát.

Již déle než měsíc úřaduje v Oválné pracovně Bílého domu Donald Trump. Pro toho jde o druhé a poslední volební období, a tak už během své předvolební kampaně avizoval, že ke svému prezidenství hodlá přistoupit velmi razantně s cílem udělat Ameriku znovu skvělou. Nedá se tedy říci, že by nás nevaroval, ovšem ani tak asi nikdo nepředpokládal, s jakou vervou se úřadu chopí, jak rychle bude chtít splnit maximum věcí, které sliboval.

Jedním z nich je práce se cly, kterými v prvé řadě začal zatěžovat zboží z Číny, Mexika a Kanady. Náš postoj ke clům je přirozeně odmítavý, je to narušení volného trhu, který je zaručeně nejefektivnější. To, že jsme se v uplynulých třech dekádách měli tak dobře, je do značné míry dílem ekonomické globalizace, kdy firmy postupně využily téměř každou skulinku vedoucí k vyšší efektivitě jejich fungování. A to logicky vedlo k nižším a nižším cenám. Fakt, že některé věci začaly být svého čas až směšně levné, bylo do značné míry tím, že se na jejich vzniku podíleli dodavatelé ze všech koutů světa, kde to či ono mohlo vzniknout nejlevněji.

Ještě v 80. letech bylo normální - tím spíš pak v zemích východního bloku - vyrábět maximum věcí „doma” a dovážet primárně to, co dovážet musíte (v Česku rozumně nevypěstujete banán a efektivně nevytěžíte plyn). Od 90. let platily jiné pořádky a jakési spřátelení většiny světa - přinejmenším v obchodní rovině - vedlo k docela jinému přístupu a příchodu popsaného. Trump tedy zdánlivě jde proti efektivitě fungování i amerického hospodářství, věc je ale třeba vnímat v širším kontextu - svět se opět změnil.

Problém je v tom, že do obchodu začala znovu víc a víc vstupovat politika a na přeshraniční obchodní řetězce přestal být spoleh. Začalo to dřív z jiných důvodů, definitivně to ale vyjevila doba covidové pandemie, kdy najednou začalo platit, že co nemáte doma, to nemusíte mít vůbec. Nastalá situace zamíchala kartami a politicky i obchodně začalo být omezováno vyvážení různých věcí, které se ale v mezičase v některých zemích pro neefektivitu lokální výroby zcela přestaly vyrábět.

Co tedy Trump dělá, je, že se snaží učinit Ameriku více soběstačnou, ať už to nazývá jakkoli (pravděpodobně proto, že má omezené důvody k tomu, jak může o clech sám rozhodovat). Může k tomu mít někdy i jiné důvody, ale toto je základ. Pokud dnes někdo umí v Číně vyrobit třeba baterku do mobilu o 20 % levněji než v USA, není síla, která by bez tohoto omezení dovolila v USA prosperovat firmě na baterku v momentě volného přeshraničního obchodu. Až se ale Čína jednoho dne rozhodne, že baterky Američanům nedá, protože se jí zrovna nechce, nemají na to USA jak rychle reagovat. Z hlediska jakési geopolitické strategie tedy dává Trumpovo jednání smysl, třebaže bezprostředně Ameriku nepochybně poškodí a k vyšší celkové efektivitě stejně nepochybně nevede.

Potíž je v tom, že to, firmy jsou dnes na pořád více globální než lokální fungování nastavené tak, že když jim do soukolí jejich logistických řetězců zapíchnete vidle s nápisem „clo”, všechno se začne hroutit. Je to obrovský zásah do fungování zejména automobilového průmyslu, který je zvyklý auta doslova skládat ze střípků z celé planety. Právě to výstižně shrnuje Wall Street Journal, který přibližuje, jak cla dopadají na kanadskou firmu Linamar. Tedy firmu, o které jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, přesto už její potíže mohou zastavit výrobu nespočtu aut z různých koutů světa.

Linamar se zabývá výrobou modulů pro převodovky, které následně používají americké automobilky. Aby se ovšem Kanaďané mohli vůbec pustit do díla, potřebují ocel, která pochází z Pensylvánie. Ta ale v prvé řadě putuje do Ohia, kde ji jiná firma přemění ve specifické slitky, které pak míří do kanadského Ontaria.

Souběžně s tím ovšem Kanaďané potřebují ozubená kola, která mají svůj původ v Illinois, stejně jako hliníkový plášť, který pro změnu vyrábí jiná společnost v mexické Coahuile. Jakmile pak Linamar svůj modul dokončí, posílá jej do USA, kde je teprve použit pro výrobu kompletních převodovek. Ty pro změnu odchází do Kanady, kde jsou namontovány do aut, která jsou posléze prodávána ve Spojených státech. Máme zde tedy několikeré překročení nikoli jedné, ale obou hranic.

Pokud by Linamar měl clo platit při každém přesunu, cena jeho modulů vyletí do strafosférických výšin. A to se bavíme pouze o jediném dílu, podobně je na tom řada dalších komponentů. Výrobci jako Ford, General Motors či Stellantis tak zmiňují, že cena nových aut by se po zavedení cel mohla zvednout v průměru i o 10 tisíc dolarů, tedy o takřka čtvrt milionu korun. Máme pocit, že přehání, ostatně veškeré náklady nepůjde přenést na zákazníky, pak by nová auta nikdo nekupoval. Ale nula to rozhodně nebude.

„Každá země po dekády budovala a investovala do toho, v čem je dobrá. Pokusit se něco takového nyní rozbít povede k růstu nákladů a spoustě obětí,“ uvedla výkonná ředitelka Linamaru Linda Hasenfratz. Šéf Fordu Jim Farley pak dodal, že daný krok bude mít za následek také „nemalý chaos“. Jistě i proto zrovna automobilový sektor prozatím z celé „celní hry” vyňal, tohle by nedělalo dobrotu. Ale jistě to nebude navěky - do té doby se automobilky zřejmě budou muset naučit dělat věci jinak.

Zdroj: Wall Street Journal

Petr Prokopec