Autoforum

/

Foto: Burgess Yachts, tiskové materiály

Jedním z vůdčích témat posledních let se stal boj proti jakýmkoli formám diskriminace, ať už na základě rasy, pohlaví nebo věku. Stačila ale jedna událost a z ušlechtilého principu se stal bezzubý proutek, který si kde kdo ohýbá, jak se mu zrovna líbí.

Pokud bych měl do jednoho slova soustředit to, proti čemu se celý život snažím bojovat, pak je to nespravedlnost - neadekvátní a nezasloužené zacházení s někým či něčím. To obvykle vychází z předsudků, paušalizace, povrchního vnímání, nezkoumání detailů, čehokoli takového. Nemusíme utíkat daleko od světa aut - je nespravedlivé zakazovat řízení někomu za to, že jel ve tři hodin ráno 180 km/h po liduprázdné dálnici a tolerovat nicotným trestem jízdu 70 km/h v osm hodin ráno kolem školy. Zákon je ale přesně takto nastaven.

Ale dobře, to je zákon, vznikl z nějaké velmi zprostředkované vůle lidu, dá se stejným způsobem změnit. Existují prostředky, jak se proti prvotnímu trestu bránit, hledat zastání třeba až u soudu a spravedlnosti se nakonec dobrat. Jsou horší formy nespravedlnosti - ty, které vychází vůle lidí či firem a bránit se proti nim rozumně nedá.

Když vás někdo neobslouží v hospodě, protože se chováte jako buran, není těžké to pochopit. Pokud vás ale někdo neobslouží proto, že máte „špatnou” barvu pleti, je to netolerovatelné. Proti takovým a dalším formám nespravedlnosti vycházejícím z předsudků a paušalizace se v posledních letech vzedmula v západním světě vlna odporu a byť můžeme říci, že to bojovníci za práva těch či oněch někdy přehání a diskriminují tak všechny ostatní, úmysly jsou to správné. Vznikla tak dokonce řada zákonů, které v ryze soukromoprávních vztazích dovolují státním orgánům vstoupit do hry a diskriminaci zamezit, můžeme jmenovat spoustu slavných osobností (třeba Lewise Hamiltona, ať jsme znovu blízko autům), kteří se na tomto poli angažují. Co ale tyto zákony dnes dělají, co tito lidé dnes říkají, když jsme svědky zcela paušální diskriminace skupiny obyvatel? Nedělají nic, neříkají nic.

Řeč je pochopitelně o Rusech, kteří jsou pranýřováni jen za to, že jsou Rusové, pro nic víc. Nechápejte nás špatně, tohle není podpora ruské agrese, válka je nesmysl a je třeba proti ní bojovat všemi prostředky. Ovšem jak konkrétně tomu má pomoci předpojaté zacházení se vším ruským? To je přece diskriminace jak vyšitá, nemůžeme s někým zacházet jen na základě jeho původu.

Když někoho přijímáme do zaměstnání, má být podstatné, jak je chytrý, vzdělaný, schopný, spolehlivý, ne zda je bílý, černý nebo je mu 40 či 60 let. Stejně tak musíme zkoumat, jaký člověk je dobrý či špatný, co reálně dělá, jak vystupuje, abychom k němu zaujali adekvátní postoj - ne jej odsuzovali jen proto, že se narodil v Rusku nebo jeho rodina odtud pochází. Stejně tak nemůže hrát roli, zda jde o Rusa bohatého či nikoli, spousta Rusů si jistě vydělala peníze naprosto legitimním způsobem, tvrdou prací, podnikáním. Oněch tak skloňovaných oligarchů je hrstka, ostatní jsou prostě normální lidé jako vy nebo já. A já nechci, aby mě zítra někdo lynčoval v Německu, až Petru Fialovi nebo komukoli jinému přeskočí a vyšle našich asi 7 tanků obsadit Bavorsko. Přesně to ale dnes mnozí dělají směrem k Rusům a je to úplně stejně hloupé a odporné.

Na tyto myšlenky mě přivádí situace jachty Ragnar v Norsku, kterou tamní dodavatelé paliv odmítají dotankovat, protože prý patří ruskému byznysmenovi. Problémů je tu hned několik. Předně se vůbec neví, komu patří, neboť je majetkem firmy bez přímé vazby na Rusko. Stačilo jediné - aby ve vedení firmy byl aspoň jeden Rus.

To je zrovna v Norsku, kde procházka po ulici připomíná „duhové parády” i ve dnech, kdy se žádné nekonají, něco naprosto absurdního. Spekuluje se o tom, že majitelem je Vladimir Stržalkovskij, jednak to ale není prokázáno a i kdyby jím byl, tento muž není ze strany EU ani USA nijak sankcionován. Celá posádka je pak neruská a čeká, co se bude dít. Zatím v norských vodách loví ryby a peče si je na palubě, neboť to je to jediné, co nyní může dělat.

„Vůbec jsme nepochopili, proč je kolem nás tolik povyku,” řekl kapitán lodi pro Wall Street Journal s tím, že nikdo z 16 členů posádky nemá s ruským byznysmenem nic společného. A znovu, i kdyby mu jachta patřila, formální důvod proti ní zakročit neexistuje. Vše vzniklo jen z vůle místních dodavatelů paliv, kteří prý „nechtějí nijak pomáhat ruským entitám”. Není to samo o sobě diskriminací?

Co kdyby někdo zítra řekl, že nechce pomáhat černochům nebo Číňanům? To by se na něj - kór v Norsku - ihned obořili. Tady je flagrantní diskriminace, naprosto otevřená paušalizace a strkání všech do jednoho pytle podle původu tolerována a snad i oslavována. Očekával bych, že proti něčemu takovému zakročí soudy, které by jinak bez váhání nařizovaly i soukromým subjektům konat tak, aby k diskriminaci nedocházelo. Nic se ale neděje, žádnou žádost o předběžné opatření si ani nikdo nedovolí podat - stačí nepotvrzená, vzdálená vazba na Rusko a vše do včera špatné je dnes rázem povoleno.

Nelíbí se mi to a rád bych připomněl, že jen úcta k principům zajistí rozumné fungování společnosti. Má-li být principem nediskriminovat nikoho na základě povrchních aspektů, pak tento princip dnes dodržován není. A to raději ani nemluvím o svobodě slova. Zvláštní doba - jistě složitá, jistě neobvyklá, ale principům, na kterých naše společnost stojí, bychom i v ní měli zůstat věrni. Jinak ji naše vlastní kroky snadno rozbijí a rozeberou snáze než Putinova agrese a veškeré její přímé následky.

Jakákoli opatření proti Rusům zkrátka musejí být individuální, cílená a založená na tom, čeho se ten který člověk dopustil - ne na tom, že je Rus. A pochopitelně musí vycházet z rozhodnutí orgánů, která je možné nezávisle přezkoumat. Cokoli jiného vede jen k trestání, troufnu si říci lynčování nevinných lidí a něco takového musí být nepřijatelné bez ohledu na to, co se děje na Ukrajině nebo kdekoli jinde. Chceme-li vyhrát nad těmi špatnými, musíme být primárně lepší než oni - ne používat stejně špatné prostředky a jen se při tom ohánět lepšími úmysly.

Zdroj: WSJ

Petr Miler