Autoforum

/

Foto: Alfa Romeo

Život s italskou ojetinou je podle průpovídek asi tak emotivní jako manželství s italskou ženou. Zní to jako klišé, ale i podle zkušeností kolegy s Alfou 159 je realita přesně taková. Proč ji tedy - doslova - dál toleruje?

Svého času jsem bydlel na Praze 4, kde byl jedním z mých sousedů možná největší milovník Alf Romeo, jakého jsem kdy poznal. Prakticky každé ráno jsem tak mohl vyhlédnout z okna a potěšit se pohledem na jeho červeně lakovaný sedan 159 osazený litými koly v klasickém „telefonním“ designu. A protože se jednalo o nadšence do aut obecně, pokaždé, když jsme se potkali, strávili jsme dlouhé chvíle povídáním o čemkoli, co má čtyři kola, volant a motor. Zároveň jsem od něj měl z prvé ruky veškerá pozitiva i negativa, jež se italských vozů týkají.

Jeho povídání mi aktuálně připomněla zpověď Mika Bartholomewa, novináře publikujícího na webu Car Throttle. Ten si právě Alfu Romeo 159 koupil, a to přesně před rokem. Za sebou má tedy dvanáct měsíců života s italskou ojetinou, které na jednu stranu nepovažuje za očistec. Na druhou stranu ovšem přiznává, že veškerá klišé, jež se značky týkají, jsou pravdivá a tohle auto v garáži lze ve výsledku jen tolerovat. Pokud totiž Alfa Romeo funguje, dokáže vám zpestřit každý den pomalu stejně jako výhra ve sportce. Jakmile ale nefunguje, velmi rychle začnete uvažovat o jejím shození z útesu.

Co tedy Mike na svém voze miluje především? V prvé řadě lze zmínit venkovní design, na kterém se podílelo nejen studio Centro Stile italské automobilky, ale také Giorgetto Giugiaro. Patřičně svalnatá kapota motoru totiž navazuje na čelní štít s logem značky, zatímco na bocích lze počítat s patřičně vytaženými blatníky. Pod nimi se skrývají ona „telefonní“ kola, byť v tomto případě nejde o originál, nýbrž o 19palcové ráfky, které byly určeny britské verzi Alfy Romeo Brera S upravené firmou Prodrive. Ta stála na stejné platformě.

Nemalou chválu britský novinář pěje na interiér, kde se středová konzole stáčí směrem k řidiči dle tradic značky. I na dnešní dobu vše nevypadá zastarale, nýbrž spíše exoticky. Zároveň se Mike naráží i na proslulou nekvalitu italských vozů. Třeba ukazatel teploty oleje nefunguje a nejspíše ani nikdy nefungoval. Podotýká pak, že nikdy nebyl fanouškem rudé kůže, nicméně v případě Alfy ani taková „pěst na oko“ nevypadá nemístně. Zvláště když sedadla mají úchvatné žebrované prošívání.

Zamířit můžeme k pohonné jednotce, stejně jako k jízdním zážitkům jako takovým. Přední kola v tomto případě roztáčí 2,2litrový benzinový čtyřválec, který je založen na jednotce Ecotec koncernu General Motors. Alfa nicméně přišla s vlastní hlavou a několika dalšími komponenty. Motor tak produkuje 185 koní, jež stojí jak za 8,5sekundovým zrychlením, tak za patřičně jadrným zvukem. I přes jeho neustálou přítomnost se ale sedan vhodí na každodenní ježdění, stejně jako na výlety po okreskách.

Mike dodává, že před tímto vozem vlastnil Renault Mégane R26 a Mazdu MX-5 druhé generace. Italský sedan se těmto autům na prázdném kusu silnice nezvládá vyrovnat, po 98 procent zbývajícího času je ovšem překonává - při delších cestách nabízí větší komfort, stejně jako prostor pro posádku a její zavazadla. Řízení je pak dostatečně komunikativní na to, aby vás dokázalo vtáhnout do hry, ještě lépe si vede šestistupňový manuál.

Co ovšem Alfu Romeo 159 povyšuje nad jiná auta, to je přesně to, nač jsem poukazoval již v úvodu - stačí se na ni po ránu podívat, a rázem máte hezčí den. Když do ní pak ještě usednete, pomalu by nemělo existovat nic, co by vás rozhodilo. Tedy pokud nedojde na naplnění průpovídek, které se týkají nespolehlivosti. Kvůli ní se vám totiž často může stát, že se pokocháte jen oním pohledem, a po marném otáčení klíčkem ve spalovací zdířce vyrazíte na autobus.

Zdroj: CarThrottle

Petr Prokopec