Autoforum

/

Foto: Alfa Romeo

Někdy se zdá, že úroveň toho kterého auta závisí na tom, zda jej někdo vyráběl před pizzou, nebo ho dělal po ní. S trochou štěstí tedy můžete udělat skvělý kup, bez hromady obezřetnosti se ale v servisu nedoplatíte.

Prakticky pokaždé, když píšeme o Alfě Romeo, je nám jasné, že vstupujeme na tenký led. A tak nějak počítáme s tím, že se pod námi proboří. Italská automobilka má totiž velmi loajální fanoušky, kteří jsou ochotni zanechat vám v ložnici koňskou hlavu, pokud o jejich modle nepíšete jen v superlativech. Jakmile je ale článek zjevně pozitivní - ať už sebevíc oprávněně -, ozve se pro změnu druhý tábor, který je plný lidí odkazujících na mizernou kvalitu a spolehlivost italských aut.

Jinými slovy, psát o Alfě Romeo je totéž, jako kráčet v minovém poli, ve kterém správná cesta neexistuje. Jsme tedy zvědavi, jaký výbuch způsobíme tentokrát, neboť zaobírat se budeme moderní Giulií jako ojetinou. V bazarech i přes nepříliš vysoké prodeje nových aut můžete narazit na už poměrně slušnou nabídku použitých vozů, neboť italský sedan se poprvé začal prodávat už v roce 2016. Facelift pak přišel před třemi lety a zvenčí se projevil hlavně novými světly. Giulia se tedy po dekádě působení na trhu ani moc nezměnila.

Na škodu to není, ani dnes totiž nenajdete mnoho atraktivnějších aut stejné třídy. Automobilka navíc pod kapotou nikdy nesklouzla k nějakému drastickému downsizingu, nejmenší nabízenou jednotkou tak byl a je dvoulitrový čtyřválec. Mimo něj bylo možné sáhnout také po 2,2litrovém turbodieselu, který se rovněž pyšnil podélným uložením a sportovním charakterem. Na vrchol nabídky pak zamířilo provedení Quadrifoglio Verde, jehož šestiválec původně nabídnul 510 koní. Jejich přenos na zadní nápravu pak mimo automat zajišťoval i manuál.

Většina fandů logicky touží po této verzi, neboť motor V6 má kořeny u Ferrari, což je projevuje jak na dynamice, tak i na jeho zvukovém projevu. Problém je ovšem v tom, že Alfa Romeo v Maranellu pochytila i zlozvyk v podobě poměrně drahých náhradních dílů. Pokud navíc „zelený čtyřlístek“ budete řídit tak, jak se od sportovní verze očekává, můžete očekávat rychlé opotřebení brzd i pneumatik. Když k tomu přihodíme ještě vyšší cenu, a to i u ojetin, je Giulia QV tou verzí, o které lidé sice sní, ale kupují si jiné.

Naši kolegové z Auto Bildu i proto raději vyzkoušeli verzi osazenou 2,2litrovým turbodieselem. Ten byl naladěn na 190 koní (existují však také verze se 136, 150, 160, 180 a 210 kobylami), které si v reálu řekli o 6,6 litru paliva na 100 kilometrů. To není špatný výsledek na 4,6metrový sedan se 480litrovým zavazadelníkem, který je schopen zvládnout stovku za 7,1 sekundy. Při 52litrové nádrži totiž zvládá na jedno natankování urazit takřka 800 km.

Je nicméně třeba hlídat systém AdBlue, který může selhat, podobně jako mnohé výfukové senzory. Kvalita aut z továrny Cassino se navíc liší kus od kusu, proto ten vybraný velmi pečlivě zkontrolujte. Opravy jsou totiž dražšího rázu i u běžnějších modelů. Řešit je třeba nejen tradiční praskání a vrzání v interiéru, ale také problémy se softwarem, multimédií či dokonce kabeláží víka zavazadelníku. U toho se může objevit také koroze, stejně jako u čelního okna.

Problémů tedy není málo, je to zkrátka Ital, jak se patří. Na druhou stranu však nejsou nikterak neobvyklé, třebaže vyšší ceny oprav jim dávají trochu varovnější příchuť. I proto si Giulia nedrží tak dobře hodnotu, kolegy testovaný kousek z roku 2020 totiž po najetí úctyhodných 187 tisíc kilometrů padnul z původních 52 450 Eur neboli 1,27 milionu korun na 16 950 Eur, tedy jen na 410 tisíc korun, což je na pět let staré auto s dieselem, automatem a bohatou výbavou zajímavá cena. A dostat se lze ještě podstatně níž.

Zdroj: Auto Bild

Petr Prokopec