Autoforum

/

Foto: Nissan

Vidíte, elektrická revoluce je tady, s elektromobilem je možné vyrazit i na „Kanáry” z nitra Evropy. Jen se musíte smířit s tím, že tam pojedete déle než polovinu měsíce a bude to dobrodružství, na které hned tak nezapomenete.

Vnucování elektromobilů se nám nelíbí jako takové, jeden aspekt je na něm ale obzvlášť absurdní - představa, že toto technické řešení automobilu je vhodné pro všechny a všechno bez rozdílu. Nikdy to tak není, nikdy, specifické podmínky a specifické způsoby využívání auta z podstaty volají řadě specifických zajištění pohonu - na pestrost reálného světa nemůžete „naplácnout” jedno unifikované řešení a doufat, že bude efektivně fungovat. Je to jako šít jedno sako jedné konfekční velikosti pro všechny, takové nebude nikomu.

Kdyby se aspoň jednalo o nějak univerzální způsob, ještě by to nějak šlo, tohle ale není ten případ. Když zítra všem nařídíte benzinový pohon, nějak se to snese - zejména v kamionech, dodávkách a těžkých SUV budou majitelé úpět, ale zásadně je to neomezí, jen budou fungovat o něco méně efektivně. Když ale zítra všem nařídíte elektrický pohon, nepůjde to buď vůbec, popř. za cenu tak ohromné neefektivity na řadě úrovní, že na 20% inflaci budeme vzpomínat ještě s radostí.

Jedním z typů aut, pro která je elektrický pohon naprosto nevhodný, jsou karavany. A uznává to i VW, to už je co říci. Karavan je velké a těžké auto, se kterým se cestuje daleko a potřebujete s ním zvládnout fungovat i daleko od civilizace, pro takový vůz potřebujete stabilní zdroj energie dostupný i na konci světa, který disponuje spoustou kapacity v malém balení a lze jej rychle doplnit. Současné akumulátory, které nabízí ekvivalent palivové nádrže obyčejné spalovacího auta v hmotnosti celé Octavie, to opravdu nejsou. Přesto někoho napadne si elektrický karavan pořídit. A dokonce ho i používat.

Mezi takové patří i Němka Stefanie Trier se svým manželem, která pro německý eFahrer popsala svou zkušenost s cestou takovým vozem z Kolína nad Rýnem do La Palma, tedy na jednu z méně „profláklých” součástí Kanárských ostrovů. Paní Trier asi nemá co dělat, a tak popisuje cestu skoro nadšeně, shrneme-li si ale fakta, je to jedna velká katastrofa nejlépe potvrzující výše uvedené.

Nejprve se sluší říci, jak někoho vůbec napadne s elektrický karavanem na takovou štreku vyrazit. Manželé Trierovi jsou zjevně „zelení” ad infinitum, a tak snad ani jinou alternativu nezvažovali, základní motivací k přesunu vlastní ose nicméně bylo, že si na La Palma koupili rekreační nemovitost, kterou jim záhy smetla láva po tamní sopečné erupci. Koupili si tedy jiný pozemek na jiném místě ostrova, ovšem bez domu, a tak na místo vyrazili s tím, že tam budou zatím bydlet v karavanu, který následně využijí jako zázemí pro stavbu.

Elektrických karavanů moc neexistuje, a tak sáhli po Nissanu e-NV200 XL s úpravou od slovenské firmy Voltia (jde dokonce o dílo oficiální spolupráce automobilky s touto společností), který ve svém zvětšeném provedení nabízí uvnitř slušný prostor i komfort. Tady problém není, pohon ale problém je. Vůz zatížený všemi nezbytnostmi má s baterií o kapacitě pouhých 24 kWh udávaný dojezd 100 km, který je ale v praxi uskutečnitelný jen za naprosto ideálních podmínek. Už plánování cesty bylo tedy mimořádně náročné.

Když pár nasypal data auta do aplikace Chargemap a zadal cílovou destinaci, bylo mu ukázáno, že elektromobilem s takovým dojezdem vůbec není možné cestu zdolat. Jak ale praví Stefanie, Chargemap nezná úplně všechny dobíječky, a tak s pomocí dalších dvou aplikací našla způsob, jak jet doslova od nabíječky k nabíječce a do cíle se postupně propracovat. Už to zní absurdně, takto na papíře to ale vypadá o mnoho lépe než v praxi.

Stefanie si původně myslela, že si prostě vezme kreditku a vyrazí, jenže rychle zjistila, že napříč zeměmi obsluhují dobíjecí stanice nejrůznější firmy, které požadují vlastní mobilní aplikace, vlastní zadání platebních prostředků, stanice navíc pracují 27 druhy různých konektorů, některé jsou nefunkční, jiné nedostupné pro tak vysoké vozy... Postupně tak museli s manželem nainstalovat 19 (!) různých aplikací, aby zvládla byť jen dobíjení. A někdy dobíjet už po pár kilometrech, aby si mohli být jistí, že dorazí k dalšímu dílčímu cíli.

Cesta vedla z Kolína nad Rýnem přes Avignon, Montpellier a podél španělského pobřeží až do Huelvy, odkud auto pokračovalo trajektem. Jak velké trápení to bylo, nejlépe popíše závěrečná bilance - přesun trval 18 dnů, auto najelo 3 500 km a bylo třeba jej 98krát (!) dobít. Jedna zastávka na dobití tak musela následovat v průměru každých 36 km. To je skutečně komfort. Uvážíme-li, že v obytném autě nemusíte hledat hotely apod., jak dlouho by trval takový přesun v dieselovém karavanu? 1,5 dne s pár zastávkami u pumpy se dvěma řidiči a možná 3 dny s jedním? Tohle je „elektro-efekt” v plné nahotě.

Stefanie Trier to bere s humorem, sama ale nakonec říká: „Elektrický obytný vůz měl mít dojezd alespoň 250 km. Táborníci milují nezávislost, divokou přírodu a dobrodružství. Čím dále se však vzdalujete od hlavních silnic, tím je menší pravděpodobnost, že najdete nabíjecí stanice.” Vida, tak aspoň racionálnější závěr. My bychom to posunuli jen o kousek dál: Obytný vůz by za současného stavu vývoje techniky neměl být elektrický, nedává to smysl.

Zdroj: eFahrer

Petr Miler