Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) Závodní vůz Gianfranca Wainera se sice nedočkal větší slávy, obdivuhodný Alfasud ze sedmdesátých let by ale zapomenut být neměl.

V polovině minulého desetiletí vytvořila tuningová společnost MTM šílené Audi TT. Šílené bylo z toho důvodu, že dosahovalo rychlosti až 385 km/h díky výkonu 860 koní. Zajímavé pak především názvem Bimoto, který symbolizoval dvojicí spalovacích motorů 1,8 turbo. Jenže myšlenka koncepce s jedním motorem vpředu a druhým vzadu nebyla zdaleka nová. Už na konci padesátých let s ní totiž přišel Citroën a implementoval ji do modelu 2CV Sahara (známý též jako „bimoteur 2 CV“), jenomže ani dva motory o objemu 425 centimetrů krychlových velkou parádu přinášet nemohly.

Docela dobře se však s myšlenkou dvoumotorového pohonu poprala jen o pár let později italská značka Alfasud (zkratka pro Alfa jih). Automobilka vlastněná Alfou Romeo a Finmeccanicou byla založena v jižní Itálii jakožto součást politiky zaměstnanosti italské vlády. Překvapivě se z ní nakonec stal velmi úspěšný tah, neboť automobily Alfasud našly v letech 1972 až 1989 přes milion majitelů.

Modely Alfasud se pyšnily titulem prodejně nejúspěšnějších vozů Alfy Romeo tehdejší doby. Ti, kteří toužili po vyšším výkonu pro svůj Alfasud TI 1,5 (primárně na závody), dojížděli do blízkého okolí Milána a kupovali kit s turbodmychadlem vyvinutý specialistou na sportovní vozy - Gianfrancem Mantavonim-Wainerem.

Majitel dílny na Alfy Romeo a zároveň zaměstnanec Autodelty Mantavoni-Wainer přeplňoval italské stroje, ale také pracoval na extrémním projektu. Jeho výsledkem měla být ostrá zbraň na vyhlášený závod Targa Florio a africkou Safari Rally, kde by minimálně potrápila konkurenční speciály Fordu, Saabu, Datsunu a Peugeotu. V roce 1974 tedy vznikl Alfasud Bimotore s dvojicí plochých motorů.

Dodatečnou jednotku získal z druhého vozu Alfasud TI, který sloužil jako dárce, a umístil ho nad zadní nápravu. To znamenalo nejen dvojnásobný výkon, ale také pohon všech kol. Každý boxer s objemem 1,2 litru a výkonem 79 koní poháněl jednu nápravu. Zajímavostí bylo, že tvůrce namísto nějaké modifikace zadního zavěšení použili spolu s druhým motorem také přední nápravu.

Tak jednoduchá stavba dvoumotorového vozu ale samozřejmě není a tvůrci museli mnohdy improvizovat. Pohonná jednotka za zadními sedadly měla samostatnou čtyřstupňovou převodovku a spojku, které byly ovládány v souladu s předními. Ať tak či onak, Bimotore s celkovým výkonem 158 koní umělo v roce 1974 díky pohonu všech kol zrychlit za ideálních podmínek na stokilometrovou rychlost za 8,2 sekundy a dosáhnout až na 215 km/h. Ideální podmínky spočívaly v tom, že se k zadnímu motoru poměrně malými otvory v bocích zřejmě nemuselo vždy dostávat dostatečné množství vzduchu k jeho chlazení a to navzdory elektrickým ventilátorům řízeným termostatem.

Podle těch několika jedinců, kteří s Bimotore měli tu čest se svézt, se při jízdě v kabině nedalo pro ten hluk dvou motorů téměř žít. Obě jednotky fungovaly v tandemu, přičemž v klidovém stavu mohl být nastartován pouze jeden. Jakmile se však dal vůz do pohybu, musely běžet oba. Spouštěly se údajně dvojicí startovacích tlačítek mezi předními sedadly. Naživo byl k vidění v podstatě jen při příležitosti závodu v Cortině D'Ampezzo.

Od výchozího sériového modelu se Bimotore lišilo vnějším vzhledem jen nepatrně a největší změnou byla podoba přídě. Pozice za volantem byla stejná, vůz však disponoval dodatečnými budíky, aby mohl řidič kontrolovat každou jednotku zvlášť. Pro nedostatek finančních prostředků ale vozu ještě něco k dokonalosti chybělo. Řádného testování na závodní dráze se totiž údajně nedočkal ani prototyp, přesto jeden plně funkční vůz ještě stále stojí na legendární dílně Gianfranca Mantovaniho v Itálii.

S ohledem na nedostatek fotografií legendárního experimentu přikládáme snímky Alfasudu Turbowainer, z něhož Bimotore vychází. Přidáme ale také další fotografie a video mladšího výtvoru pro závody ve sprintech. Brutální Alfasud Ti 12C Bimotore ze současnosti pohání dvojice vidlicových šestiválců z Alfy Romeo 164, přičemž každý z nich má zhruba 200 koní. Základ vozu je tvořen nejen ze zmíněného luxusního sedanu, ale také z Jaguaru E-Type. To jsou ale s ohledem na náš článek opravdu už jen informace navíc.

Alfasud Bimotore z roku 1974

Alfasud Turbowainer, aneb oturbený Alfasud TI

Vozy s turbokitem od italského mága zvládaly údajně klidně 130 koní

Moderní pojetí Bimotore pro závody ve sprintu

S dvojicí vidlicových šestiválců a výkonem kolem 400 koní nepatří tohle dílo mezi pomalé vozy na sprinty

Zdroj: Automanas.lt, Alfasud.alfisti.net

Adam Šrámek