Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

I když si podle cejchování tachometru dělají představu o rychlosti vozu leda děti, v tomto případě dynamické parametry naznačovalo docela přesně.

Sověti nevyráběli jen odolnější Fiaty 124 a od nich odvozená auta, jak jsme nejednou probírali. Pracovali také na sportovních vozech, které byly leckdy velmi zajímavé, ale komunistická vláda výrobě podobných aut celkem pochopitelně nepřála. Ostatně, u nás to bylo podobné a nebýt komunistů, mohla se třeba aspoň malosériově vyrábět Tatra JK 2500. Nechme ale „co by bylo, kdyby” a podívejme se na stroj, který měl v 60. letech pokořit sovětské rychlostní rekordy, ZIL 112S. A nevznikl pouze na papíře, skutečně se vyráběl.

Tenhle stroj, který až nápadně připomíná italské sporťáky 50. a 60. let a také trochu ikonickou AC Cobru, přišel se spoustou technických věcí jako první auto v Sovětském svazu. Mezi ty podstatné patřily např. kotoučové brzdy, diferenciál s omezenou svorností nebo radiální pneumatiky - nic takového do té doby žádné sovětské silniční auto nemělo.

Technický základ tu nebyl příliš složitý, šasí tvořil klasický trubkový rám se sklolaminátovou karoserií. Ta byla velmi povedená a postranní výfuky, které vidíme od svodů až po koncovku, jsou vážně „cool”. Poháněná náprava byla zadní a motor seděl vpředu, pochopitelně. Byl jím, jak napovídá i počet svodů, vidlicový osmiválec.

Spolupracoval s manuálním tříkvaltem ze Zisu 110 a v diferenciálu bylo prý možno snadno a rychle měnit finální převod podle trati, na které měl vůz jezdit. Zadní náprava byla typu De Dion, u závodních a sportovních aut hodně používaná, nakonec ji měla i zmíněná Tatra JK 2500. Vpředu bylo kompletní zavěšení s řízením z trochu jiného sovětského stroje, Volhy GAZ-21. Pro takové sdílení součástek byl jednoduchý důvod - vývoj takto unikátních strojů neměl v SSSR prioritu, nebylo na něj vynakládáno tolik peněz, takže se stavělo z toho, co tehdejší automobilový průmysl nabídl. Pro ty z nás, kteří ještě poznali komunistické Československo, nic až tak překvapivého.

Motor pocházel z limuzíny ZIL 111, měl objem 5 980 ccm čtyři karburátory K-85 a dával 230 koní. Laminátový vůz vážil akceptovatelných 1 330 kilogramů, takže si dovedete představit, že zrovna pomalý nebyl, zejména na Sovětský svaz roku 1961. Na stovce byl tento stroj za 9 sekund a maximálka verze se šestilitrem byla prý okolo 260 km/h.

Proč mluvíme o „verzi se šestilitrem”? Vznikly totiž celkem dva kusy ZILu 112S - jeden bílý a druhý modrý. Právě ten druhý stroj, představený v roce 1963, přišel s kotoučovými brzdami na obou nápravách a pod kapotou měl osmiválec ZIL 114 o objemu dokonce sedm litrů. Výkon se zvedl na 270 koní a maximálka měla činit 270 km/h. Připomínáme, že jsme stále v Sovětském svazu za doby tuhé totality, před více než 50 léty.

Jeden z prvních pokusů o rychlostní rekord se uskutečnil v roce 1962 s prvním 112S, doplněným o hliníkový plech na podvozku a plexisklový hardtop pro co nejlepší aerodynamiku. Konstruktéři vyrazili na jezero Baskunčak, které mělo být vyschlé, ale zrovna v roce 1962 tam silně pršelo a podklad nebyl dostatečně pevný na to, aby vůz zvládl rychlosti vyšší než 230 km/h.

Druhý vůz se silnějším motorem a také s ochranným rámem pro případ převrácení - první ho neměl - se účastnil různých závodů a stanovil údajně pět rychlostních rekordů tehdejší SSSR. Jedním z nich byla průměrná rychlost ve vytrvalostní podniku na Němanském okruhu, kde zaznamenal hodnotu 127,75 km/h. To se dnes může zdát na závodní stroj docela málo, ale připomeňme dobové brzdy, pneumatiky a také samotnou dobu - jsme pořád v šedesátých letech.

V roce 1965 se podařilo také dosáhnout několika dalších rekordů, další pokus o maximálku se však neuskutečnil. Všechno bylo připraveno, a to včetně nově postavené čtrnáctikilometrové dráhy testovacího polygonu Dmitrov. Jenže než přišel čas pokusu, začala zima, začalo sněžit a muselo se čekat na další rok. Dříve však vedení automobilky ZIL rozhodlo, že do motorsportu peníze investovat nebude a projekt modelu 112S byl ukončen, i když sériová produkce nebyla alespoň ničím neuskutečnitelným.

Výroba se tedy zastavila na dvou kusech. Určitou dobu byl jeden z nich vystaven v muzeu v Rize, kde byl nalakovaný na červeno - to nebyla jeho originální barva. Později se oběma autům dostalo určité renovace, při které byly nastříkány do laků, jaké měly původně - jeden je krémový a druhý je modrý. Informace o jejich aktuálním výskytu bohužel nemáme.

Petr Miler