Autoforum

/

Foto: Amazon Press Center

Stačily vlastně dva aspekty tak často obtěžující v moderních autech, aby bylo vymalováno. Ale co výrobci čekají? Pokud sebelepší technická řešení zabijí neovladatelností, vskutku stupidními palubními systémy a elektronikou, která znemožňuje auto rozumně používat, spokojené zákazníky čekat nemohou.

Auta mě baví a už dekády je střídám jako ponožky, vlastní i půjčená. A jsem skálopevně přesvědčen, že nejsem žádná „konzerva”, nakonec pracuji v oboru, kde je pokrok vším. Sám jsem tedy vždy vyhlížel řešení, a jakými přijde ten či onen nový vůz, aby posunul káru evoluce zase o něco vpřed. V posledních letech se ale obvykle těším na to, až z něčeho úplně nového sednu zase do staršího auta. A nemyslím tím Pragu Piccolo nebo cokoli na ten způsob, ale klidně jen čtyři pět let starý model.

Proč? Protože si v něm nepřipadám jako idiot, navíc ošizený idiot. Nejmodernější auta vám nedají pokoj, pořád po vás něco chtějí, pořád vás za něco kárají. A když jim chcete vyjít vstříc - anebo jim aspoň utnout tipec -, je to takový „opruz” se vůbec dostat k tomu, abyste toho docílili. Na co dříve bylo jedno tlačítko na volantu, je dnes sedmá úroveň menu. Na co dříve stačilo otočit knoflíkem, který jste nahmatali poslepu a bylo snad až uspokojivé si s ním „kliknout”, dnes musíte šátrat po displeji velkém jak fotbalové hřiště, kdy si ve snaze zapřít ruku na rozhoupané silnici spálíte prsty o rozpálený plast na zadní straně. Tedy pokud nenabouráte dřív, než něco přepnete.

Sorry, ale... No nemám rád hory, ovšem tohle nechci. Nechci to, nebudu ze sebe v takovém autě dělat idiota jen proto, že výrobce musel ušetřit další tři feniky na chybějícím ovládání něčeho, co celý svět přepíná milionkrát denně. Je to hloupost a pozor, uvedené platí, když všechno zrovna funguje. Takový dotykový displej stejně jako celý systém za ním občas rád „zmrzne”, pak už neuděláte vůbec nic, protože tlačítko nemáte na nic, ani pověstné „ejecto seato cuz” vás nezachrání. Naposledy prý: „Loading...” Já mu dám loading, takové věci bych opravdu leda naložil, nedává to jako celek žádný smysl.

Velmi dobře tak rozumím rozpakům, se kterými Jeremy Clarkson publikoval svůj poslední test pro Timesy. Bývalá hvězda Top Gearu a The Grand Tour sice už dala vale televizním obrazovkám, tedy alespoň v případě automobilových pořadů, Clarkson ale dál testuje auta a píše nové recenze i sloupky komentující aktuální dění.

Nejnověji se předmětem jeho zájmu stalo Volvo ES90, tedy jakýsi pokus o elektrické provedení modelu S90. Na velký úspěch to zatím nevypadá, Volvo prodává jen pár set kusů tohoto modelu po celém Evropě. A nezdá se, že by mu Clarksonova recenze mohla kamkoli pomoci. Přitom dostal k dispozici 338koňové provedení s baterií o kapacitě 92 kWh, která v Británii stojí od 77 260 liber, což je asi 2,2 milionu Kč. O láci tedy není možné mluvit.

Na první pohled to neskončilo úplnou katastrofou. Clarksonovy tři hvězdičky z pěti jsou bídný výsledek, ale pamatujeme i horší. Jeho slova jsou nicméně k autu mimořádně kritická, přičemž začínají tam, kde jsem já skončil - v autě je příliš mnoho obrazovek a příliš málo tlačítek. Clarksona obzvlášť dráždilo, že i jednoduché věci jako nastavení volantu vyžadují noření se do palubního menu.

Auto vás tak podle jeho slov nutí spolupracovat s jeho digitální mozkem pokaždé, když chcete něco základního změnit, což pochopitelně vede ke ztrátě pozornosti. V tu chvíli vás ale to samé auto začne „buzerovat” za to, že nevěnuje pozornost řízení. A Clarkson to nebere lehce, ostatně si možná ani nedokážeme představit, jak je to zrovna pro něj složité. A nikoli kvůli jeho věku, ale proto, že je Brit.

„V pořádném autě s knoflíky a tlačítky můžete k nalezení toho, co hledáte, použít hmat, ale u obrazovky se na ni musíte podívat, abyste našli požadovanou funkci. A pokud to uděláte ve Volvu, křičí na vás. Nesnáším obrazovky v autech a ty obzvlášť nefungují v Británii, na Kypru nebo v Japonsku, kde jezdíme po správné straně silnice, takže musíme používat levou ruku, což pro většinu lidí není přirozené,” uvádí k věci. Podle něj je ES90 dokonalým příkladem toho, jak nadměrná digitalizace bez špetky přidané hodnoty komplikuje to, čeho se dříve dalo dosáhnout jediným podvědomým zmáčknutím tlačítka.

Zlom jakéhosi odporu k vozu ale nastal až v případě přístupového systému. Místo běžného klíče používá Volvo ES90 kartu, která ale věčně nedělala to, co má. Sám uvádí, jak po odchodu ze schůzky nemohl ani otevřít dveře auta. Musel tedy jet domů jiným vozem a pak někomu zavolat, aby Volvo odemkl a přivezl ho domů. Problémy tím ale neskončily.

Když se Clarkson záhy pokoušel dostat do auta, musel provést čtrnáct pokusů, než se konečně dostal dovnitř. A když už seděl za volantem, palubní deska mu ukázala zprávu, že klíč nebyl nalezen. Tohle už nepřekonal a jak sám přiznává, s autem to poté vzdal, test předčasně ukončil a Volvo vrátil. Nejenže se nedá ovládat za jízdy a pořád vás za něco peskuje, ale když už to akceptujete, nedá se ani odemknout a odjet s ním. Takovou kombinaci vlastností ještě nezažil, proto titul „nejstupidnějšího auta, jaké kdy řídil”.

Přitom není všechno černé, Clarkson chválí kvalitu interiéru, prostor, klid na palubě, odtud ony tři hvězdy. A vlastně smutný závěr - auto může být jakékoli, ale pokud svého majitele na každém kroku znervózňuje svou neovladatelností, svým „chováním” a ve výsledku i faktickou nepoužitelností, je cokoli povedeného k ničemu. Obáváme se, že ES90 není zdaleka jediný moderní automobil, na který by podobná slova seděla...

Zdroj: The Times

Petr Miler