Autoforum

/

Foto: Volkswagen

Mohutný úpadek kdysi největší světové automobilky v posledních letech vstoupí do dějin jako příběh jedné obrovské manažerské impotence. Jeho další kapitoly si firma dál píše sama, jisté je v tuto chvíli jen jedno - na dno stále nenarazila.

Leckomu to jistě přijde jako vzdálená historie, ale není to zase tak dávno. Psal se rok 2019, Volkswagen prodával pecky jako Golf VII, Passat B8 nebo druhou generaci Tiguanu a z elektromobilů měl v nabídce jen e-Golf, který byl přesně tak do počtu, jak by auto podobného ražení mělo být. V tu chvíli dodával lidem 11 milionů aut ročně, o pozici největší světové automobilky se pral s Toyotou a není to tak, že by nestál o víc.

Stál, plánem bylo prodávat 12 milionů aut ročně a znovu uchvátit korunu krále světa aut, tento záměr ale nikdy nedošel svého naplnění. Firma se může vymlouvat na co chce od koronaviru přes Čínu až po Trumpa, jsou to ale především její vlastní chyby, které ji poslaly ke dnu. A posílají ji tam dál.

VW si neuvědomil - jakkoli absurdně to zní -, že alfou a omegou jeho úspěchu je produkt. Že jsou to výjimečně obyčejná auta jako právě Golf VII, která jsou skvěle použitelná, kvalitní, trvanlivá, a přitom relativně levná. Považte, že to byl Golf VII, který si šlo koupit ještě za ceny okolo 330 tisíc, u nás se automobilka dokonce cíleně prala se škodovkou o pozici nejlevnějšího „koncernového” kompaktu. O co se pere dnes? Kdo nabídne nejdražší auto morálně z roku 2013, přeprané na 40 a ošizené, kde se jen dá? Anebo kdo nabídne ještě nesmyslnější elektromobil za ještě větší peníze? Tohle není cesta k úspěchu. A tak na jejím konci ani žádný úspěch není.

VW po roce 2019 už nikdy neprodal ani 10 milionů aut, jeho odbyt dál padá a firma dokonce vykazuje kvartální ztráty. Že by čas zatroubit k obratu? Ale kdeže. Firma se smířila s prohrou a dalším rozkladem, což je to jediné, na co se dnes připravuje.

V rozhovoru pro Manager Magazin to nepřímo potvrdil šéf VW Group Oliver Blume, když uvedl, že automobilka nemíní znovu růst, nechce znovu oslovovat zákazníky lepšími auty, chce šetřit dalším omezováním výrobní kapacity. V tuto chvíli počítá s tím, že prodá o další milion aut ročně míň a rétorika Blumeho je vyloženě poraženecká.

Firma prý čelí četným výzvám a nic lepšího než stáhnout se do ulity jí nenapadá. „Cla v USA, obrovský konkurenční tlak v Číně, zmenšující se evropský trh, nyní válka na Blízkém východě. Kdo ví, co bude dál? Tento vývoj jen tak nepomine. Toto je nový normál. A my mu budeme čelit,” řekl Blume a dodal, že současné výrobní kapacity „nejsou pro firmu dlouhodobě udržitelné” řekl a „plánování objemu z minulosti je nereálné”.

Blume tak nevylučuje prakticky nic. Zbaví se továren i lidí, pochopitelně, rád by se ale vyhnul úplnému zavření či propouštění, proto pro některé z nich hledá čínského kupce. Cílem je snížit náklady o 20 procent a... čekat, co bude dál, jinak to shrnout nelze.

Je to jistě relevantní strategie, ale také pokračování sebedestruktivních kroků. Co takhle... možná, jen možná dělat zas atraktivní auta, po kterých lidé budou toužit? Největším problémem VW je dnes jeho neochota či neschopnost nabízet aspoň jedno „normální”, technicky smysluplné, uživatelsky přívětivé, bytelné a spolehlivé auto. Dokud tento stav bude trvat, bárka půjde dál jen ke dnu.

Zdroj: Manager Magazin

Petr Miler