Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Na pobřeží Středozemního moře jsme poprvé vyzkoušeli inovovaný Conti GTC. Novinek nabízí více, než se na první pohled může zdát.

Snad proto, že se mi zatím vždycky podařilo vrátit vůz vcelku, si na mě v Crewe vzpomenuli také s prezentací „nového“ Continentalu GTC konané v okolí známého chorvatského letoviska. „Nice car,“ slyším pronést s typicky americkým přízvukem. Přímořské uličky Rijeky jsou i po sezóně značně přecpané turisty korzujícími mezi auty, sunu se proto rychlostí chůze a mám čas zaostřit, odkud to přichází. Párek dokonale zářivých úsměvů obklopených asi šedesátiletými nezdravě opálenými tělesnými schránkami stojí na chodníku a hledí na Continental GTC způsobem, který může znamenat jen jedno - „když se vrátíme domů, takový si koupíme, miláčku“.

Bentley právě skórovalo, ačkoli pochybuji, že by ti dva vůbec tušili, s čím měli tu čest. Tedy ne že by nikdy neviděli pojízdnou britskou vitrínu rukodělných dovedností a možná poznali také modelovou řadu Continental, ale nevěřím, že zaznamenali modernizovanou verzi. Natolik je podobná svému předchůdci. Jako byste na svých oblíbených kalhotách přežehlili puky o kousek vedle. Třeba podélné linie na bocích. Teď už nevedou pod klikami, ale přímo jimi prochází. Anebo prolisy táhnoucí se od sloupků dopředu . na tomto autě se nespojují pod nasáváním předního nárazníku, ale stáčí se nad novými světly se spoustou LED a míří ke vzpřímenější a o kousek větší masce chladiče.

Jen tak mezi námi, zubatá mřížka je z kovu a cokoli většího, co se před ní dostane v nevhodné rychlosti, musí na druhé straně zákonitě vypadnout ve tvaru dokonale nakrájených pomfritů rovnou na horký chladič. Když jsem se ptal, jak řeší ty zatracené nárazové testy na ochranu chodců, bylo mi s úsměvem řečeno „no problem“. Inu, plastový panák je patrně houževnatější.

Těžká váha

Jinak ale nutně potřebujete hrabalovský pozorovací talent anebo fotografickou paměť, jinak vám kromě světel ty drobné stylistické nuance uniknou i pod žhnoucím chorvatským sluncem. Bentley při jejich vytváření ovšem nepoužívá žehličku, ale takzvané superformování. To se hliníkové plechy zahřejí na pět set stupňů a pomocí tlaku vzduchu vylisují kupříkladu komplikované přední blatníky, které by se jinak musely svařovat z několika kusů. V Crewe ale umí vyrábět jemné hrany i z uhlíkových kompozitů, to zase mají natrénováno při výrobě elektricky ovládaného víka zavazadlového prostoru.

Hliník, karbon, plátěná střecha, člověk se musí bezděčně ptát, kde se stala chyba. GTC má hmotnost dvě a půl tuny. Jenže potom složíte své pozadí do masážní sedačky potažené nejjemnější hovězí kůží, přeběhněte prsty po intarziích drahého kořenového dřeva, potěžkáte půlkilový popelník a pochopíte, že svět dřevotřísky, hliníkového plastu a jiných ropných derivátů v odlehčeném designu zůstal za masivními dveřmi tam venku. Je to jako přesun z nádražní čekárny do klubu cohiba. Nemusí se vám to líbit, ale ruční práce a volba materiálů si zkrátka získá váš respekt.

Před oživením motoru odložíte masivní kovový klíček od zapalování kamsi do přihrádky a můžete zmáčknout startovací tlačítko. Dvanáctiválec s dvojicí turbodmychadel se téměř s první otáčkou startéru s velmi decentním zaburácením probudí a usadí na jemně dunivém volnoběhu. Ještě s nataženou střechou se mi zdá, že koncovky bručí oproti kupé malinko hlasitější, což je mi potvrzeno za půl hodiny v tunelu pod plným plynem a také u večeře s chlápkem od Bentley přes ladění výfuků.

Šátek z horkého vzduchu

Následující den ráno v osm je už cítit, že jsme sice o hezký kus jižněji, ale značně svěžích dvanáct stupňů signalizuje, že i v Chorvatsku se podzim roztahuje naplno a slunce bude potřebovat pár hodin, aby dokázalo rozehřát přímořský vzduch na adekvátních třicet. Proto se uctivě ptám svého spolujezdce Thomase Kieseleho, provozního ředitele Bentley, jestli mu nebude vadit složená střecha. Na Němce je neuvěřitelně skromný a bere to jako samozřejmost, takže do půl minuty je třívrstvé plátno vyztužené sedmi žebry pod vkusně zpracovaným krytem. Nechce se mi ale nasazovat deflektor, což se později ukáže jako chyba.

Do nějaké stovky je v přední části kabiny příjemná atmosféra bez ohledu na relativně nízkou okolní teplotu. Choulostivější povahy můžou nechat okna nahoře a k tomu si přitopit horkým vzduchem proudícím z opěrky na šíji. Je to milé a funkční. Ve vyšších rychlostech se ale víření začne přesouvat dopředu, a ačkoli uši nebude rušit nadměrný hluk, chladivé turbulence určitě. Trochu pospícháme, takže raději vracím střechu zpátky a díky výbornému odhlučnění za chvíli zapomínám, že sedíme v otevřeném voze.