Autoforum

/

Foto: Bugatti

Recepty, jak si konečně poradí s čínskou konkurencí, vytahují zejména evropské automobilky skoro denně, pořád ale ztrácí. Mate Rimac jim nyní radí, aby zapomněli na věci jako elektromobily, rychlovýroba či dotykové obrazovky. Úspěch podle něj tkví v něčem jiném.

Evropský automobilový průmysl je v krizi, jakou ještě nezažil. Co za tím stojí, je nad slunce jasné - ignorace přání zákazníků, ztráta odhodlání nabízet technicky optimální řešení a upozadění snahy jít ekonomicky nejefektivnější cestou. Výsledkem je stále extenzivnější nabízení aut, která podstatná část zákazníků nechce, pro další jsou hůř použitelná či zcela nepoužitelná, ke všemu jsou dražší, a přesto na nich automobilky vydělávají méně, pokud vůbec něco. Existuje-li něco jako „recept na cestu do záhuby”, jsou to výše uvedená slova.

Cesta k jakési „normalizaci” není složitá, mnohé zavedené automobilky ale jako by ji nechtěly znát - pro něco se rozhodly a mají pocit, že razantní přehodnocení dosavadních záměrů by bylo projevem slabosti. Firma si tak nyní najímají drahé experty, kteří jim mají poradit jiná řešení, jak z této šlamastyky vyváznout se zdravou kůží. Problém je však v tom, že i tito lidé podobně jako výrobci žijí spíš kdesi ve vzdušných zámcích.

Ve většině případů jsme tak po důkladné analýze svědky doporučení, že v započatém snažení je nutné setrvat, maximálně dočasně trochu ubrat a ušetřit jinde. Prodeje ve výsledku dál váznou, zisky se hroutí a úsporná opatření buď dál devastují samotný produkt („dotekyzace” všeho, stále levnější materiály, neschopnost udržet v nabídce ani dříve samozřejmé věci...) nebo rozkládají samotnou firmu a její budoucí akceschopnost (propouštění, zavírání továren, prodej dceřiných firem...). Tohle nejsou strategicky moudré kroky a zkázu místních výrobců jen zrychluje rozkvět čínských konkurentů.

Ti mají dál k dispozici podstatně levnější vstupy a nejsou dogmatičtí - pokud si něco přeje dostatečně široká skupina lidí, tak to nabídnout, ať je to cokoli, klidně třílitrový diesel se 131litrovou nádrží. V tom se jim ale místní výrobci konkurovat nesnaží, raději nabídnout nesmysly jako 2,5tunové Audi RS5 s 46litrovou nádrží a tváří se, že to je normální. Kde Číňanům zkouší konkurovat, to je elektromobilita, dotykové displeje, rychlost vývoje... A nic z toho jim nejde, jen je to posílá níž a níž a níž.

Přesto by vám setrvání přesně u toho většina šéfů automobilek odkývala jako tu cestu, kterou lze jít. Výjimkou je Mate Rimac, zakladatel Rimacu a dnes šéf Bugatti, který se marnosti konkurentů jen pod vousy směje a říká, že jim poradí, dokonce zadarmo. Recept na konkurenceschopnost je podle něj velmi jednoduchý.

Místní automobilky podle něj mohou být znovu profitabilní, musí se ale vrátit k tomu, co dělaly po dlouhá léta - tedy vyrábět ve své podstatě jednoduchá, kvalitní a cenově dostupná auta. Opičit se po Číně je podle něj chybou. Lidé nechtějí víc obrazovek a méně tlačítek, takové řešení je pro ně nepohodlné. Po čem naopak touží, to jsou vozy, kterými jezdili jejich otcové či dědové. Tedy takové, jakým byl třeba Volkswagen Golf čtvrté generace či BMW 3 E46. Při správné údržbě totiž i dnes vypadají uvnitř jako nová, fungují velmi době a navíc vám za volantem naservírují takové zážitky, jaké v moderně již nezažijete.

„Je to jako se Švýcary a jejich hodinkami. Ovládají sice jen 5 procent trhu, ale patří jim 90 procent veškerých výdělků. Je to tedy buď tato cesta, nebo zapomeňte na budoucnost,“ říká Rimac ve svém příspěvku na Instagramu. A není těžké s ním souhlasit. Zástupci automobilek jako VW to ale znovu slyšet chtít nebudou, pročež skutečně můžeme počítat s tím, že dál budou tlačit ven auta jako elektrický ID.Golf s posledními pár tlačítky uvnitř, ať už dostanou z trhu jakýkoli signál.

Přesně na tyto vozy zde ale již za nějaké dva tři roky bude čekat ještě větší počet čínských konkurentů, kteří budou nejen levnější, ale v některých ohledech i lepší. Proč by tedy lidé měli mířit k VW? Ze setrvačnosti? Ale no tak, na něco takového již nedochází ani v současné době. Němci, podobně jako Francouzi či Italové, tak mají možná poslední šanci věci zvrátit, pak už budou jen čekat, dokud jejich pokladny definitivně nevyschnou. A stanou se levnou kořistí těch, kterým svého času rozumně konkurovat mohli, ale nechtěli.

Zdroj: Mate Rimac@Instagram

Petr Prokopec