Autoforum

/

Foto: Azimut Automobile Heritage Enhancement, tiskové materiály

Také jste se nechali zmást? A začali si aspoň na chvíli myslet, že Lewis Hamilton na svá čtyřicetiletá kolena dospěl, dal průchod své upřímné lásce k autům a zapomněl na všechny své pokrytecké pózy z minulosti? Omyl, sám příběh spojený s jeho F40 je taková póza.

Už jsem to naznačil v článku pojednávajícím o údajném nalezení tohoto vozu, ale řeknu to naplno: Nemám rád Lewise Hamiltona. A není v tom žádný rasismus nebo cokoli podobného, dokonce se mi líbí, jak řídí. Vždy se mi líbil jeho jezdecký styl, a byť zůstane už navěky nezodpovězenou otázkou, jak úspěšný by vlastně byl, kdyby ve svých nejlepších letech neměl téměř permanentně pod zadkem jedno z nejlepších aut na startovním roštu, jsem přesvědčený, že to je jeden z nejlepších pilotů F1 přinejmenším posledních dekád. Lopata má problém vyhrát i s nejlepším autem na startu, s tím Hamilton nikdy problém neměl. Když dostane tu správnou techniku, je to i dnes mašina na výhry, potud všechna čest.

Nelíbí se mi jen a pouze to, jak se chová jako člověk. Je to nakonec patrné i při závodech, kdy permanentně očekává nějaké zvýhodňování, extra ohledy nebo extra péči - Lulu, Diva nebo Crymilton se mu nepřezdívá náhodou. Mnohem patrnější je to ale mimo okruhy. Jeho aktivismus, líbivé pózy, pokrytecká prohlášení, hry na módní ikonu, všechno je to protivné ve své zjevné neupřímnosti, později obvykle jednoznačně prokázané. Byl jsem tedy dlouho odhodlán mu nevěřit už ani slovo, asi pod tíhou jeho nejnovějšího „selfpromotion”, které bylo spojené se všemi obdivovaným Ferrari F40, jsem ale zas jednou uvěřil. Neměl jsem to dělat.

Opravdu jsem si myslel, že Hamilton měl vždy F40 rád, že po ní vždy toužil. A byť si jí mohl dovolit už dávno, až náhodné nalezení „té pravé” jej přimělo takové auto koupit, nechat si jej zrenovovat a užívat si jeho ďábelského charakteru. Znělo to vlastně docela „možně”, snad i pravděpodobně, však proč ne. Nestanete se pilotem F1 tím, že nenávidíte auta. A když se narodíte v roce 1985 a auta jsou součást vašeho života, F40 vám nutně skončí v mládí na plakátu nad postelí či ve formě stavebnice poblíž. Zbytek už se sejde, u Hamiltona se ale nic nesešlo a prakticky všechno, co jsme se dosud dozvěděli okolo této akvizice, je lež jako věž.

Hamilton - jako obvykle - nebyl ve svém vyprávění celého příběhu ani trochu zdrženlivý, hned při prvním odhalení vozu se nechal slyšet: „Takže když jsem našel tuhle, pokrytou prachem poté, co stála v garáži přes třicet let, věděl jsem, že si ji musím přivézt domů.” To se mohlo stát, že? Asi nikdo nečeká, že Hamilton autobusem objíždí stodoly a hledá opuštěné F40, ale že dostal od někoho tip, na auto se zajel podívat, koupil ho, nechal zrenovovat... To se mohlo stát, proto jsme i my uvedli, že auto „zachránil”. Ale nic takového se nestalo.

Vím to z první ruky, neboť víkend jsem strávil v Chrámu rychlosti, na Velké ceně Itálie Formule 1 v Monze. Nebyl jsem tam ani jako divák, ani jako novinář, pozvala mě tam jedna firma, můj zákazník v jiné oblasti mé činnosti (IT). Vše, co jsem se dozvěděl, mi tedy bylo řečeno jako soukromé osobě, proto nemohu konkrétně prozradit jména citovaných osob, ač jsou mi známa a jejich osobní zapojení do celé věci je nepochybné. Ostatně je leccos z dále zmíněného dohledatelné i veřejně, není to „jedna paní povídala”.

Ale začněme obšírněji. Příběh Hamiltonovy F40 byl v Monze velké téma, jistě ne náhodou, tak to mělo být. Bylo to až trapné slyšet asi počtyřicáté od kdekoho „story” o tom, jak se po Hamiltonově koupi vozu ukázalo, že jím nalezený vůz má motor číslo 44, takže to prostě musí být osud... Ani to není tak úplně pravda, ale k tomu se ještě dostaneme.

Když jsem tento příběh rozebíral asi podesáté s jedním z dalších hostů, zastavil se u mě člověk, který se představil jako osoba spojená se společností Azimut Investments. V životě jsem o ní neslyšel, takže je to zajímavé asi tak, jako když vám někdo na okruhovém dnu řekne, že si na Ferrari vydělal chovem kuřat na porážku, ale záhy mě zaujal. Tahle firma vlastní fond zvaný Automobile Heritage Enhancement, což už mi bylo bližší. Ale především - byl to právě tento fond, který Hamiltonovu F40 objevil.

Takže Hamiltonův dodavatel? Omyl, spojitost je tu přesně nulová. Byl to sám fond, který F40 našel a vykoupil, a to dávno předtím, než se o ní Hamilton byť jen dozvěděl. Dokonce na sociálních sítích je s časovým razítkem dohledatelné, že se tak stalo a fotky, které to dokladují, jsme od fondu Azimutu dodatečně dostali k dispozici jako tiskové. Jinými slovy, není to žádné tajemství, chybělo jen pojítko. Ale to je teprve začátek.

Pokud se ptáte, co vlastně Automobile Heritage Enhancement dělá, vězte, že jde o investiční fond jako každý jiný, jen je postavený kolem vydělávání na sběratelských vozech. Fond tedy v zásadě vyhledává podobné skvosty, koupí je od majitelů, vylepší a dříve nebo později prodá se ziskem. Fond se s tím nemaže, kupuje auta s průměrnou cenou přes 1 milion Eur, takže jde o docela velkou věc pro velmi bohaté lidi.

Kdyby fond auto našel a prodal Hamiltonovi, byla by to ještě drobná nesrovnalost, ale ono to bylo ještě o dost jinak. Byl to pořád Azimut, kdo v auto vzal a převezl do Maranella k restaurování, pořád dávno před tím, než se o něm Hamilton byť jen dozvěděl. Slova o nedávném nálezu a rychlé přednostní renovaci byla tedy také lež, s Azimutem Ferrari zachází jako s běžným zákazníkem. Vtip jen jen v tom, že práce začaly mnohem dřív, než se začal Hamilton angažovat, takže přišel v podstatě k hotovému. Nebo přinejmenším naplánovanému.

Zástupce Azimutu uvedl, že teprve v průběhu renovace někoho napadlo, že by o auto mohl mít zájem Hamilton, neboť když se s ním po přestupu k Ferrari nechal slavně vyfotit, řekl: „Tohle je auto mých snů a je jím od prvních chvil, které si pamatuji.” Tedy formulku, kterou zopakoval minulý týden poté, co si jej pořídil. Přestával jsem v tu chvíli věřit, a tak dotyčný přivedl ještě člověka z Ferrari, který byl ve zjevně dobré „Heineken náladě” (neobvyklé u Itala, ale výsledek je podobný jako v případě „Martini nálady”) a nejenže to potvrdil, přidal i víc.

Že auto má motor 44 samozřejmě v Maranellu zjistili velmi rychle a až to bylo impulsem k oslovení Hamiltona. Žádný osud, žádný nález a: „Hele, 44!” Auto cíleně vytáhla z garáže firma, která na tom vydělává peníze, o Hamiltonovi věděla asi tolik jako každý z nás, a když vůz svěřila Ferrari Classiche k renovaci, v Maranellu objevili, že má motor číslo 44, spojili si dvě a dvě dohromady, řekli to Hamiltonovi a ten v tu chvíli vůz musel mít. Koupil si jej tedy od Azimutu před dokončením renovace a dal za něj bambilion. Cenu jsem se nedozvěděl, ale když se nedávno kousek s 515 kilometry na tachometru prodal v aukci za 8 365 000 USD, tedy asi 175 milionů Kč, tento musel Hamiltona přijít na snadno 200 milionů.

Je to totiž dost možná nejzachovalejší F40 s opravdu úžasnou historií v patách. Auto z roku 1991 se za celých 35 let projelo pouze jednou - první a jediný majitel s ním dojel z Maranella domů kde jej zaparkoval do garáže a už se jej nikdy nedotkl. Auto takto najelo pouhých 69 kilometrů a bylo od lidí tak daleko, že prý ani dveře spolujezdce nebyly nikdy otevřeny od doby, kdy vůz vyroben, otevřeny kýmkoli. Na sedadle řidiče tedy seděl krom lidí z fabriky jen majitel. A na sedadle spolujezdce nikdy nikdo, to je fascinující.

Byla by to za jiných okolností hvězda příští aukce kdesi v Monterey, Scottsdale, Kissimmee nebo v Paříži, takhle se to stalo hříčkou soukromého prodeje, který Hamilton s Ferrari využili k obrovskému PR za pomoci příběhu, který si prakticky kompletně vyfabulovali. Mohl se stát, ale nestal. A teď už snad ani nevěřím tomu, že Hamilton kdy po F40 toužil, protože kdyby ano, mohl ji mít v garáži 15 let, peníze na to měl dávno. Ostatně ještě před pár léty by jej přišla na zlomek dnes obvyklých sum. Prostě se u Classiche objevila zajímavá F40, měla motor číslo 44 a zbytek už je historie.

Hamilton tedy nic nenašel, nic nezachránil, nic nenechal opravit a nijak náhodně nepřišel k autu se zmíněným číslem motoru. Auto našli jiní, s Hamilontem neměli plány, zachránili ho sami, zaplatili si běžnou komerční renovaci a až pak vstoupil do hry Sir Lewis s mocným citem pro sebechválu. Celý příběh? Řeknu vám ještě jednu věc, která mi byla v Mozne řečena (a popravdě se o ní s trochu jinými detaily a z trochu méně věrohodných zdrojů mluvilo už dřív).

Stejný člověk od Ferrari, který měl očividně také blíž ke Carlosi Sainzovi (podle něj s ním Ferrari „naložilo špatně”, osobní zaujetí je tedy zjevné), mi dále řekl, že když Hamilton nastoupil k Ferrari, úvodní focení s F40 byl skutečně jeho nápad. Impulsem ale nebyla sama F40, šlo o to, že automobilka má mít ve vlastním archivu černě zbarvený vývojový prototyp, na kterém Hamiltona zaujala... barva. Chtěl se nechat vyfotit s tímto autem, aby vyslal poselství diverzity a inkluze. Ferrari ale nechtělo dělat politiku a Hamiltonovi něco takového neschválilo. Klasická červená F40 ale prošla, černý byl aspoň jeho oblek, kravata, boty, všechno. Kdy jste ho jindy viděli v takovém oblečení?

Po tomto vývoji tedy raději veřejně prohlašuji, že pro příště už raději nevěřím Hamiltonovi nic. Je posedlý vlastní image až do té míry, že si vymýšlí i věci, které prasknou velmi snadno. Tohle by bylo bývalo snazší udržet pod pokličkou, nebýt toho všeho trapného „hypu” v Monze, který rozvázal jazyky i těm, kteří by o všem jinak neměli důvod mluvit. Takhle se z toho stal zajímavý „skutečný příběh”, na kterém jsme - na rozdíl od toho Hamiltonova - nenašli ani smítko pochybností. Vše zapadá, dokonce až moc dobře.

V létě opustil vedení Ferrari Classiche jeho dlouholetý šéf Andrea Modena, i to je dnes už veřejně zdokumentované. Oficiální důvody nikdy nebyly zveřejněny, podle onoho člověka z Ferrari měl být ale jedním z důvodů jeho zapojení do celé této transakce, za kterou měl potají inkasovat provizi, což mělo provalit další podobné čachry. Nyní říká, že po naplnění konkurenční doložky nastoupí k Azimutu...

Člověk z Azimutu to nepotvrdil, pokud se to ale stane, kruh se skutečně uzavře. Vypadá to, že takhle se dělají velké příběhy za velké peníze, se vším všudy...

Hamiltonův příběh o nalezení, renovaci a náhodném objevu motoru č. 44 je celý vymyšlený. Foto: Ferrari

V ústech tak zůstává jen hořkost, kterou do nich vehnaly už pozdější prezentační fotografie přímo z Monzy. Foto: Ferrari

Zdroje: Autoforum.cz, Azimut Automobile Heritage Enhancement, Azimut AHE@Instagram, Andrea Modena@LinkedIn

Petr Miler