Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Tento týden bylo představeno nové Quattroporte, zdaleka ne první, ani druhé. Ne všech pět jeho generací ale bylo tak úspěšných jako ta dosavadní.

Minulost italské automobilky se dá přirovnat k sinusoidě. Jednou byla nahoře, podruhé zase dole. Ty úspěšné roky lze přitom do značné míry spojovat s modelem Quattroporte, jehož název v překladu z italštiny hlásá čtvery dveře. To se zřejmě bude týkat i nové, šesté generace, kterou čeká premiéra na lednovém autosalonu v Detroitu. Stávající model je totiž ve srovnání s konkurencí již poněkud zastaralý, přestože jeho 4,7litrový motor V8 původem od Ferrari nabízí zákazníkům jízdní výkony a především zvuk, jaký s žádnou jinou limuzínou nedostanou.

Tyto vlastnosti samozřejmě novince zůstanou, mimo to ale bude lákat také na větší rozměry, více luxusu a především nejnovější technologie. Což s největší pravděpodobností opětovně rozbouří hladinu adrenalinu potenciální klientely. Na detaily je sice Maserati skoupé, jako důkaz ještě lepších zážitků za volantem by ale mohlo posloužit očekávané snížení hmotnosti o nějakých 150 kg. S váhou 1 840 kilogramů by se tak Quattroporte stalo jedním z nejlehčích aut v segmentu, na což budou muset zareagovat hlavně Porsche Panamera a Aston Martin Rapide.

O budoucnosti zde ovšem dnes nehodláme spekulovat. Místo toho se Quattroporte podíváme na zoubek historický. V příštím roce totiž čtyřdveřový vůz oslaví své 50. výročí. Během té doby vzniklo jen pět generací, což by značilo vcelku dlouhé životní cykly. Jenže ne vždy navazovala novinka v nabídce automobilky na svého předchůdce. Pojďme si tedy jednotlivé modely projít pěkně podrobně.

Maserati Quattroporte první generace (1963-1971)

Celý příběh započal v roce 1961, kdy reputace Maserati byla na výši. Značka v té době nabízela hned čtveřici modelů, které nadšeným řidičům umožňovaly jízdu s pevnou střechou i větrem ve vlasech. Praktičnosti však příliš nenabízely, přestože se prodávaly i v konfiguraci 2+2. Díky tomu jeden ze zájemců, princ Aga Khan IV, požádal designéra Pietra Frua o speciální karoserii, která by možnosti každodenního použití navyšovala.

Frua rozhodně nezahálel a tak již o rok později spatřil světlo světa vůz, který originál deklasoval z každého úhlu. Nadále ovšem nabízel dvojici dveří, čímž se nabízel prostor k ještě většímu navýšení praktičnosti. Příležitost chytlo za pačesy samotné Maserati, které již v roce 1963 představilo na autosalonu v Turíně první generaci modelu Quattroporte. O design se na základě své předchozí povedené práce postaral Frua, výroba však byla svěřena karosárně Vignale.

Tipo 107, jak znělo interní označení, používalo nové ocelové monokokové šasi s dvojitými lichoběžníky vpředu a nápravou DeDion vzadu. O pohon se pak staral 4,2litrový motor V8 doplněný čtyřmi karburátory Weber, které výkon navyšovaly na 260 koní. S nimi se Quattroporte rozjelo v závislosti na použité převodovce (k dispozici byl pětistupňový manuál nebo třístupňový automat) na 210 až 230 km/h, což z něj činilo nejrychlejší sedan 60. let.

Příchod roku 1966 pak znamenal lehčí modernizaci, kdy se standardem stala dvojitá čelní světla. Pozměněno bylo také zadní zavěšení, kdy vůz dostal tuhou nápravu s listovými pery. Objem motoru byl zvýšen na 4,7 litru, čímž povyskočil i výkon. A to na 280 a později 295 koní. Mezi příplatkovou výbavou se přitom nacházel samosvorný diferenciál, který sílu motoru přenášenou na zadní kola pomáhal usměrňovat.

Druhá série tak vcelku logicky prodejně předčila tu první, když vyrobeno bylo více než 500 exemplářů. Samotnému Maserati se ovšem nevedlo stejně dobře, a tak značku v roce 1968 převzal Citroën. Rok následující znamenal konec i pro Quattroporte, ačkoliv pár kusů automobilka vyrobila ještě v letech 1970 a 1971. Poté však čtyřdveřový model zmizel úplně, přičemž po zjevném nástupci nebylo ani vidu, ani slechu.

Maserati Quattroporte druhé generace (1974-1978)

Ke slovu tak opětovně přichází princ Aga Khan IV, který si na základě platformy Maserati Indy objednal Quattroporte druhé generace. Designem byl znovu pověřen Pietro Frua, který v roce 1971 v Paříži a o rok později v Ženevě představil vůz poháněný 4,9litrovým osmiválcem o výkonu 300 koní. Veřejnost byla opět nadšena, francouzská automobilka nadřazená té italské však rozhodla trochu jinak.

Ve výrobě se tak nakonec v roce 1974 objevila druhá generace Quattroporte založená na prodlouženém šasi Citroënu SM. Designem byl pověřen Marcello Gandini, který oblé tvary originálu nahradil ostrými hranami. Princ Aga Khan IV se však ve stejném roce svého vysněného vozu dočkal, druhý exemplář pak karosárna Frua prodala španělskému králi.

Tovární Quattroporte II přitom ve srovnání s těmito zakázkovými vozy bledlo, neboť Citroën v rámci snížení nákladů vůz osadil pouze třílitrovým šestiválcem o výkonu 210 koní, který v kombinaci s hmotností 1 600 kg sotva stačil na 200 km/h. Síla motoru navíc mířila na přední kola. Zájem tak poklesl na minimum, což Citroën nakonec vyřešil tím, že značku v roce 1975 odprodal.

Quattroporte sice nadále zůstalo v nabídce, víceméně však jen jako zvláštní kuriozita. Do roku 1978, kdy nový vlastník Alejandro de Tomaso (ano, ten de Tomas) výrobu ukončil, totiž nebyl prodán jediný exemplář. S celkovým počtem 13 vyrobených kusů tak sinusoida modelu Quattroporte dosáhla naprostého dna. Na lepší časy se ale mělo začít blýskat již záhy.

Maserati Quattroporte třetí generace (1979-1990)

Nejdéle vyráběné Quattroporte všech dob měl de Tomaso se svým týmem hotové již v roce 1977, do prodeje však novinka zamířila kvůli problémům s financováním výroby až o 24 měsíců později. Neduhy předchůdce vyřešila znovuzavedením pohonu zadních kol a instalací osmiválce, i přes vrcholný objem 4,9 litru (základ dostal jen 4,2litrový motor) a výkon 280 koní však model příliš nezrychlil.

Důvodem byla hmotnost 1 780 kg, za kterou stálo větší množství luxusu na palubě. Ten počin však nakonec zákazníky vábil více než sportovní výkony, neboť za jedenáct let se prodalo 2 155 exemplářů modelu s kódovým označením Tipo AM 330. Do toho spadá i verze Royale, která se objevila v roce 1986 a jíž poháněl motor vyladěný na 300 koní. Což bylo nutné s ohledem na hmotnost navýšenou na 1 900 kg.

K dispozici kromě toho byla i verze turínské karosárny Salvatore Diomante, s níž přicházel na palubě ještě větší luxus v podobě minibaru, videa, bílé kůže nebo ořechového dřeva. Rozvor byl prodloužen o 65 mm, a to ve prospěch zadních pasažérů. Cena 210 milionů lir z něj ovšem činila takřka neprodejný artikl, neboť v té době odpovídala sumě 160 000 USD. Tedy zhruba dvojnásobku částky, za jakou své vozy prodával Rolls-Royce.

Maserati Quattroporte čtvrté generace (1994-2001)

Vzestupná tendence modelu Quattroporte se projevila také u čtvrté generace, ačkoliv v rámci Maserati došlo k dalšímu střídání stráží na vedoucích postech. De Tomaso skončil v krachu, a tak značku v roce 1993 odkoupil Fiat. V té době však již designér Marcello Gandini dávno na čtyřdveřovém modelu pracoval, díky čemuž se premiéře v roce 1994 nemůžeme divit. Navíc, po technické stránce nešlo o žádný pokrok, neboť vůz používal upravenou platformu čtyřdveřové verze Maserati Biturbo.

Ze stejného zdroje pocházely také pohonné jednotky, jejich objem však přísně určovaly italské daně. Ve své domovině tak Quattroporte IV bylo k dispozici jen s dvoulitrovým motorem. Výkon 287 koní a nejvyšší rychlost 255 km/h však byly určitým ospravedlněním, stejně jako později představené verze používající 3,2litrový osmiválec naladěný na 335 koní. S nimi totiž vůz honosící se hranatějším vykrojením zadních blatníků (typickým to Gandiniho podpisem) dosáhl tempa 270 km/h.

V roce 1997 pak Fiat Group rozhodl, že Maserati raději svěří do rukou managementu Ferrari (které pod italský koncern spadá rovněž). To záhy představilo verzi Quattroporte Evoluzione, jež se pyšnilo výměnou poloviny dílů (čtyři sta z osmi set) za mnohem spolehlivější komponenty. Výkon a rychlost se přitom nezměnily.

Maserati Quattroporte páté generace (2004-2012)

Příchod prozatím poslední generace v roce 2004 znamenal návrat Maserati na motoristická nebesa. Důvodem je hlavně design karosárny Pininfarina, který dokáže upoutat i dnes. Od své premiéry se přitom dočkal několika modernizací, které přinesly třeba diody pro denní svícení nebo mnohem dravější přední nárazník.

Pod kapotu se zpočátku nastěhoval 4,2litrový motor z Ferrari, jehož 400 koní stačilo na zrychlení z klidu na stovku za 5,6 sekundy a nejvyšší rychlost 269 km/h. Pozdější úpravy pak objem zvedly na 4,7 litru, přičemž výkon poskočil až na 440 koní. O přenos se přitom pokaždé starala šestistupňová převodovka, prvotní automat CambioCorsa vyznačující se především kousavým řazením ale později nahradil mnohem sametovější kousek od ZF.

Kromě toho Maserati postupně představilo několik verzí, které se od sebe lišily hlavně zaměřením. Model Executive GT s dřevěným volantem, stropem potaženým Alcantarou, chromovými detaily, masážními sedadly a 19palcovými koly mířil za zákazníky posedlými luxusem, zatímco Sport GT S byl určen milovníkům sportovní jízdy. Proto nabízel 20palcová kola se širšími pneumatikami, což zlepšovalo ovladatelnost, nebo hliníkové brzdy snižující vadnutí. Interiér se pak dočkal hlavně karbonu.

Údaje o celkovém počtu vyrobených kusů prozatím nejsou známy, neboť model je stále ještě možné objednat. Již rok 2006 však znamenal potvrzení velkého úspěchu. V té době totiž Maserati evidovalo 5 000 prodaných exemplářů.

Šestá generace tak má na čem stavět, díky čemuž by soudobý vrchol sinusoidy italské automobilky nemusel znamenat konečnou.

Galerie vybraných fotografií pěti generací Maserati Quattroporte

Petr Prokopec