Autoforum

/

Foto: Mercedes-Benz

V automobilové branži v některých ohledech skutečně platí, že lépe už bylo. Dokáže vám to i vůbec první třída E, kterou zjevně nelze zabít, dokud se nepotká s hydraulickým lisem.

Svého času jsem se ocitl na srazu amerických aut. Jeho organizátory jsem byl požádán, zda bych se chvílemi nechopil mikrofonu, neboť domluvený moderátor i přes předem vyplacený honorář na akci nedorazil. Jeho postu jsem se přitom chopil s poněkud rozklepanými koleny, neboť většina účastníků toho o „amerikách“ v daný moment věděla víc než já. Naštěstí ale byli více než vstřícní, pročež mi pomohli odlišit třeba původní Ford Mustang od verze, která přišla v roce 1966 - v jejím případě totiž emblém běžícího mustanga již nedoplňují čtyři lamely na každé straně symbolizující ohradu.

O zřejmě nejznámějším muscle caru ovšem až tak mluvit nechci, danou akci mám totiž spojenou hlavně s Buickem Super 8. Ten byl na sraz dovezen ve snaze demonstrovat americkou techniku jakožto pomalu nezničitelnou. Než se totiž vydal přes oceán, strávil pomalu tři dekády v kopřivách a další vegetaci. Navíc pod širým nebem, což bylo patrné ze stavu karoserie. Lak byl totiž místy vybledlý, jinde odřený a mnohá místa již ohlodal zub času zvaný koroze. Skoro se tak zdálo, že vůz pohromadě drží jen síla vůle.

Nicméně stačilo nalít do palivové nádrže trochu benzínu, vyměnit startovací baterii, otočit klíčkem a osmiválec pod přední kapotou rázem dal všem najevo, že je opětovně naživu. Aby se pak jeho nezničitelnost demonstrovala v ještě lepším světle, mohl jsem hupnou za volant, přesunout volič automatu do polohy D a zašlápnout plynový pedál. Po pár stovkách metrech pak sice rez v palivové nádrži ucpala, co se dalo, ovšem i tak šlo o zážitek, který předčil jízdu v mnoha supersportech.

Momentálně mi tato vzpomínka vytanula na mysli díky videu, které pro změnu opěvuje kdysi legendární kvalitu Mercedesu. Na něm prezentovaný sedan W124, který se vyráběl v letech 1984 až 1995 (od roku 1993 používal označení třída E) a platí zejména v dieselových verzích za nezničitelný, totiž v provedení 200D také strávil několik let pod širým nebem. Předtím navíc zvládl najet 287 800 kilometrů. Jeho majitel si tak zřejmě myslel, že má to nejlepší za sebou a zřejmě jej nechal pozvolna zarůstat do země.

Stejně jako v případě zmíněného Buicku se však ukázalo, že k oživení vozu toho není mnoho potřeba. I když totiž pod kapotou chyběla baterie a některé hadičky nebyly zapojené, jednotce nechyběl olej a vzduchový filtr byl překvapivě čistý. Následovalo tak nalití paliva, chladící směsi a instalace nové baterie, tím ale všechny zásahy skončily. Více nebylo k nastartování třeba, rovněž v tomto případě došlo také na testovací jízdu. Tu ovšem trochu znepříjemnila drhnoucí převodovka.

Šlo nicméně o pomalu jediný nešvar, a to i ve spojení s interiérem, ve kterém se kupodivu nachází i nepotrhané čalounění. Po očištění exteriéru pak navíc vyšlo jasně najevo, že kabina je v mnohem lepším stavu než kabát, který ji obepíná. Byť k plnému uspokojení zbývá učinit mnoho kroků, neboť třeba klakson není funkční a motor se nevypnul ani poté, co došlo k otočení klíčku ve zdířce a jeho následném vyjmutí.

I přesto je ale třeba smeknout klobouk, neboť takto trvanlivá auta se dnes zkrátka již nevyrábí. Z velké části za to může stále větší množství elektroniky, jejíž senzory po zjištění jakékoli anomálie vyšlou k řídicí jednotce příkaz, aby se hodila do limbu. Ač tedy výrobci soustavně mluví o pokroku, v tomto ohledu lze snadno souhlasit s nostalgiky, že lépe už bylo.

Zdroj: Flexiny@YouTube

Petr Prokopec