Autoforum

/

Foto: Berliet

Byl to stroj, o kterém jsme dnes mohli psát jako o důležitém milníku historie aut, politický vývoj mu ale nakonec dal do vínku jiný, o mnoho méně veselý osud.

Francie stále ještě byla jednou z největších koloniálních mocností, když se vedení země rozhodlo ovládnout území alžírské Sahary. Geologové identifikovali nová ropná ložiska hluboko pod rozpáleným povrchem pouště a vyvstala potřeba nové techniky, která by na místo dopravila vše potřebné.

Do konce padesátých let minulého století to byla logistická noční můra, neboť neexistoval jediný pojízdný stroj, který by dokázal dopravit těžký náklad s obsluhou na místa vrtů. Muselo se využít velbloudů a dalších nezvyklých dopravních prostředku, což bylo pochopitelně nevyhovující. Francouzská vláda tak pověřila specialisty z automobilky Berliet, aby vyvinula vůz, který takovou práci zastane.

Tak byl zahájen projekt s označením T100 a Berliet jako přední výrobce neobvyklých nákladních automobilů rychle našel řešení. Francouzská automobilka vyslala do Alžírska tým techniků na průzkum geografických podmínek, delegace se mohla vrátit domů až s konečnou ideou podoby nového automobilu. Průzkumníci úkol splnili a po týdnu stráveném v pouštích přišli s tím, že nový náklaďák musí být mnohem větší než jakýkoli dříve vyrobený model značky a svými rozměry se zařadit mezi největší stroje svého druhu v celé historii.

Vývojové práce byly zahájeny v lednu 1957 a začaly docela neobvykle - nákupem největších pneumatik z nabídky Michelinu. Podle nich návrháři načrtli zbytek vozu a první Berliet T100 postavili už v říjnu téhož roku, tedy po pouze devítiměsíčním vývoji.

Rychlému procesu pomohlo využití řady existujících komponentů a techniky od externích dodavatelů. Francouzi mj. vynechali ladění pohonné jednotky, kterou koupili hotovou - vybrali 29,6litrový turbodiesel V12 Cummins o výkonu 600 koní (odtud číslovka 600 na přídi prvního vyrobeného exempláře). Velký motor posílal svoji energii na šestici kol prostřednictvím poloautomatické převodovky Clark se čtyřmi rychlostními stupni dopředu a čtyřmi rychlostními stupni dozadu. Maximální rychlost pouštního křižníku byla asi 34 km/h.

Vůz se na délku protáhl na 13,5 metru, na výšku měřil pět metrů a na šířku 4,4 metru, rozměrná obluda vážila neskutečných 111 tun. Dieselový dvanáctiválec čerpal pohonné hmoty z dvojice palivových nádrží o objemu 946 litrů, se spotřebou paliva se nebylo možné dostat pod 100 litrů nafty na 100 km. Pikantní je, že kromě Cumminsu byl stroj vybaven ještě motorem Panhard Dyna, který poháněl pouze čerpadlo posilovače řízení. Kolosálním autem tak bylo možné manipulovat i bez nutnosti startovat primární agregát.

Berliet ještě před nasazením do písku stihl ohromit publikum na domácím autosalonu. První z mnoha zastávek byla automobilová výstava v Paříži v roce 1957, kde tisíce lidí v úžasu vzhlížely k vysoké kabině. Stroj dále podstoupil sérií vyčerpávajících testů, aby se autoři ujistili dostatečnou odolností dílů proti tvrdému saharskému klimatu.

Inženýři během dalších testů raději zvýšili výkon V12 na 700 koní a druhý kus T100 dostal hned na výrobní lince výkonnější motor. První dva modely T100 odcestovaly do Afriky, třetím provedením byl desetikolový sklápěč, který francouzská vláda objednala pro použití v dolu. Čtvrtý exemplář byl poslán do USA jako předváděcí prototyp.

S obřím Berlietem to vypadalo slibně, produkce se ale zasekla na pouhých čtyřech vyrobených exemplářích. Nikdo tehdy neočekával, že prezident Charles de Gaulle udělí Alžírsku v roce 1962 politickou nezávislost a francouzskou těžbu ropy v oblasti tím fakticky znemožní. Francie logicky omezila své saharské ambice a naděje na výrobu dalších T100 pohasla.

První vyrobený kus pokračoval v práci, ale po desetiletích dřiny dojezdil a potřebuje kompletní renovaci. Druhý model se vrátil domů v roce 1981 a byl obnoven kvůli zachování dědictví automobilky. Třetí gigant opustil důl v roce 1964, krátce pomohl na stavbě dálnice a později byl zlikvidován. Čtvrtý T100 zažil podobný osud a skončil ve šrotu. Z velkolepého projektu je dnes jen vzpomínka na lepší časy jedné koloniální velmoci.

Mirek Mazal